Vyhledávače nejsou vševědoucí

Pro většinu uživatelů internetu, jako jste vy, váš kamarád, který vám nakukuje při čtení tohoto článku přes rameno, nebo i já, jsou bránou do internetu vyhledávače. Jakožto běžní uživatelé si obvykle otevřeme internetový prohlížeč, zadáme hledané slovo/větu/informaci do okénka vyhledávače a následně klikáme na to, co se nám objeví v seznamu výsledků. Zpravidla projedeme tak první, druhou, maximálně třetí stránku, pokud už jsme hodně zoufalí a hledaný termín nemůžeme již blíže specifikovat. I kdyby si ale někdo dal práci a proklikal se všemi výsledky, stále by viděl jenom část z toho, co internet doopravdy nabízí. Navzdory názoru mnoha lidí vyhledávače nejsou vševědoucí. Ve skutečnosti je docela snadné skrýt před vyhledávači jakýkoli online obsah a právě toho využívají provozovatelé již zmiňovaného darknetu. Množství dat uložených na world wide webech je dle odhadů až 500 krát menší než množství dat, které můžeme nalézt na darknetu. Jaká je hlavní myšlenka této odvrácené strany internetu? Od kdy funguje? Proč existuje? Kdo ji využívá? Jak se k těmto skrytým informacím dostat? Je to legální?

Historie tajného bratrstva

Za tímto „paralelním informačním vesmírem“ je koncept podobný tajným spolků a utajeným organizacím. Původně nemá nic společného s nelegálními aktivitami. Přístup je povolen pouze těm, kteří se osobně znají alespoň s jedním členem organizace. Jak to funguje v reálném světě, si můžeme znázornit na příkladu s tajnou schůzkou, která se sice koná na veřejně přístupném místě, ale jen zasvěcení vědí, kde přesně a v kolik hodin. Tato informace je známá a přístupná pouze členům daného tajného seskupení.

Historie darknetu začíná v době, kdy státní zástupci začali pozorně sledovat stránky na sdílení souborů a následně stopovali uživatele, kteří zde byli nejvíce aktivní. Lidé, kteří chtěli soubory sdílet a nebýt pronásledováni „velkým bratrem“, tak začali hledat způsoby, jak v této činnosti pokračovat aniž by byli vyrušováni či omezováni. Vytvořili tedy skrytý protějšek veřejně přístupných peer-to-peer (P2P) platforem, jako je např. BitTorrent. Jejich centrální servery zajišťují, že uživatelé si mohou vyměňovat různé soubory (obrázky, MP3 soubory, videa,…) aniž by se museli starat o autorská práva apod. Jak tedy tato odvrácená strana internetu funguje? Darknet nevyužívá žádné speciální technologie, nýbrž ty stejné jako ostatní internetové služby, nám běžně známé služby jako email, webové stránky, sdílení souborů, atd. A jsou v podstatě přístupné každému, kdo používá správný software a ví, koho a co hledá.

Anonymně, bez cenzury a s maximální svobodou projevu

Nově vytvořené skryté sítě jsou označovány zkratkou F2F, tedy friend-to-friend, a vychází z principu velmi populárních a již zmiňovaných P2P sítí. Rozdíl je mezi nimi ale ten, že F2F sítě nemají servery a jejich uživatel si nemůže vyměňovat soubory s jakýmkoli jiným uživatelem. Člověk, který se na této síti chce s někým spojit, může navázat kontakt pouze s těmi lidmi, jejichž IP adresa je mu známá a má-li jejich digitální vizitku. Cizí lidé se tedy takových operací nemohou účastnit. Vedlejším produktem budování těchto F2F sítí je tzv. Freenet. Tvůrce měl snahu vytvořit síť v rámci sítě, kde by uživatelé mohli zůstat v anonymitě, nenacházela by se zde cenzura a především by zde byla maximálně podporována svoboda projevu. Software Freenetu používá současnou strukturu internetu, nicméně se snaží co nejvíce izolovat od klasického webu. Tato internetová síť byla navržena tak, aby usnadnila lidem vyměňování materiálu, aniž by se museli obávat problémů, které by jim chtěly způsobit státní orgány. Freenet nepoužívá jen metody darknetu, mezi které patří výměna informací či souborů mezi jednotlivci, ale zahrnuje i spoustu jiných sítí, mezi kterými lze nalézt běžné webové stránky obsahující diskuzní fóra a e-mailové klienty. Těmto stránkám se říká freesites. Veškerá komunikace je zašifrovaná a neprobíhá mezi dvěma uživateli přímo, což výrazně stěžuje sledování těchto komunikací.

Metoda pokus – omyl

Na této temné straně internetu se dá sehnat v podstatě cokoli. Obchodní servery totiž zabírají velkou část tohoto imaginárního prostoru. Problémem ale je, že darknet nemá žádný vyhledávací systém, ale existují zde pouze stránky podobné wikipedii, které shromažďují odkazy na další stránky. Buď můžete na nějakém diskuzním fóru najít seznam adres, které by měly obsahovat to, co vás zajímá, nebo to můžete zkoušet metodou pokus – omyl. Původně jistě nechtěným důsledkem zdejší svobody je, že vzhledem k tomu, že zde neexistují žádná opatření proti přítomnosti nezákonného obsahu, lze zde narazit například i na dětskou pornografii.

Je ale třeba mít na paměti, že tento svět není pro každého a že ve skutečnosti není tak anonymní, jak se na první pohled zdá. Metody využívané policií totiž dokáží proniknout i do tak složitých systémů. Odborníci jsou přesvědčeni, že darknety by byly daleko rozsáhlejší a rozšířenější, kdyby neexistovaly takové překážky v přístupu. Zároveň je ale také možné, že jejich éra nebude mít dlouhého trvání. Pirátské stahování muziky a filmů bylo před několika lety doménou malé skupiny uživatelů p2p sítí. A nyní, pouze o pár let později, je ze sdílecích serverů víceméně legitimní a miliardový byznys. Jak to tedy bude s darknety, to už je otázkou budoucnosti…