Před Hofurgem, na Náměstí hrdinů ve Vídni v březnu 1938 vyhlásil Adolf Hitler anexi Rakouska, z níž svět převzal německou podobu Anschluss. Je to zřejmě proto, že šlo o anexi tehdy nezvyklou. Porovnáme-li zástup lemující Hitlerův příjezd do Vídně se stejným zástupcem pražským, najdeme ohromné kontrasty, navíc kvantifikovatelné dodatečným souhlasným rakouským plebiscitem.

Náměstí hrdinů je také název poslední hry kontroverzního rakouského spisovatele, možná nejvýznamnějšího poválečného německy píšícího autora, Thomase Bernharda. Říkalo se o něm, že „nezastupoval nový druh literárního stylu, ale zcela nový způsob přemýšlení“. A byť se pouštěl i do tepání Německa, vytrvale psal o tom, že právě Rakousko svůj nacismus neřešilo.

Německo totiž zpytovalo tam, kde Rakousko odvracelo zrak. Kancléř Adenauer sice ukončil proces denacifikace, ale německé národní svědomí zůstalo pasivní: budovalo památníky a kritické historické instituce, tradovalo osvětu holocaustu, vyplácelo odškodné obětem a pozůstalým.

Když se zdálo, že rakouský radikálně pravicový kandidát a člen Svobodné strany Rakouska (FPÖ), založené v 50. letech neonacisty, Norbert Hofer, porazí v prezidentských volbách Alexandera Van der Bellena, Foreign Policy vydalo článek o rakouském dědictví nacismu. Rakousko mělo na německý nacismus úlohu větší, než by příslušelo jeho velikosti a zejména jeho statusu oběti. Toto označení „první svobodné země, která padla za oběť hitlerismu“, vymysleli Spojenci ještě za války, aby mentálně i osudem oddělili Rakušany od Němců. Rakouská státní smlouva z roku 1955 pak ustavila rakouskou svrchovanost a odstranila článek o rakouské spoluvině na nacistických zločinech. Hitler byl ostatně Rakušan. A rakouská politika i nadále produkovala neliberální vůdce.

V 70. letech židovský (!) kancléř Bruno Kreisky postavil svoji vládu i na čtyřech bývalých nacistech a Kurt Waldheim, člen Národně-socialistické německé unie studentů, branec wehrmachtu a někdejší protiizraelský generální tajemník OSN, vykonával funkci prezidenta šest let do roku 1992.

V této atmosféře Thomas Bernhard tvoří a pobuřuje rakouskou veřejnost větami o „alpské slabomyslnosti přesvědčené o vlastní výjimečnosti“ a soudy, že „poměry jsou dnes skutečně jako v osmatřicátém, teď je ve Vídni víc nacistů, než v osmatřicátém, teď zase všude vylézají z děr, stačí když se s někým bavíš, už po chvíli se ukáže, že je to nacista.“

Bernhard na nežádoucí stavy upozorňuje zveličením. Všechno se mu protivilo, byl sebeironický agnostik života. Jeho postavy jsou často vyvrženci, megalomani, komorní despotové. Je to též spisovatel s bezpochyby nejoriginálnější kolekcí názvů děl. Mezi jeho prózy patří Wittgensteinův synovec, Mráz, Konzumenti levných jídel, Imitátor hlasů, Ztroskotanec či Staří mistři; mezi dramata Immanuel Kant, Minetti nebo Světanápravce.

V podání Náměstí hrdinů je Rakousko trudné místo. Na protest proti uvedení hry na 50. výročí Anschlussu navezli odpůrci k Burgtheatru kupu hnoje, Bernhard byl označen za někoho, kdo „kálí do vlastního hnízda“, proběhly demonstrace. Nastala i dosti šosácká diskuse o tom, zda by stát měl finančně podporovat umění natolik kritické k Rakousku.

Hra samotná provazuje rakouskou nacistickou zkušenost vzpomínkami na rok 1938 s reáliemi Waldheimova prezidentství roku 1988. Pojednácá o rodině profesora Schustera, jenž právě spáchal sebevraždu skokem z okna svého bytu na Náměstí hrdinů. Z onoho bytu ho před padesáti lety vyhnali nacisté, ale on se po rocích přednášení v Oxfordu vrátil na místo zlých vzpomínek. Jeho žena byt a jeho polohu nemohla snést, až příliš jí připomínal vídeňský dav provolávající slávu Führerovi a způsoboval jí fatální slyšiny.

„Já jsem přece vždy říkal, nebydlet ve středu města, okna na Náměstí hrdinů, to je přece šílenství.“ Pozůstalí se musí vypořádat se sebevrahovým majetkem i rakouskými traumaty v podobě přetrvávajícího antisemitismu a ignorování vlastních dějinných chyb. Jako každý kritik společnosti, i Thomas Bernhard křivdil svojí zemi a viděl v ní nepřiměřeně mnoho chyb. Jenže i realitu.

Tento článek původně vyšel v 7. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.