Inaugurace Donalda Trumpa je externalita, která zásadně vyšvihla prodej Orwellova románu 1984. Nová americká administrativa má vlažný vztah k realitě, a proto obchází slovo "lež" termíny typu "alternativní fakt". Možná tak bude "postpravdivý" slovem roku dvakrát za sebou.

V těchto podmínkách je zřejmé, proč je Orwell vyhledáván. Jeho romány nejsou predikcí, ale ukazují, jak nepřetržitá propaganda lidi zmate a znaví, až začnou přijímat předložené lhostejně a nekriticky. Od drobností po neustálé přepisování minulosti dle měnících se spojenectví. Strana v 1984 vyhladila soukromí, vyprázdnila jazyk. Ovšem Orwellova schopnost prohlédnout, projevující se v románu, je k nalezení i v jeho esejích.

Kontrafaktualisms popisuje zejména v eseji Ohlédnutí za španělskou válkou. „V roce 1936 se zastavila historie (…) ve Španělsku jsem poprvé viděl novinové zprávy, jež neměly žádnou souvislost s fakty – ani takovou, jakou v sobě skrývá normální lež.“ Nešlo jen o to, že si stranické noviny někdy vymýšlely bitvy a o proběhlých neinformovaly, ve válce se ostatně nadsazuje vždy. Pozoruhodné pro Orwella bylo, že fašistická média informovala o přítomnosti půlmilionové ruské armády, přestože ve Španělsku žádná nebyla. „Zároveň tito lidé odmítali přiznat německou a italskou intervenci v době kdy se německý a italský tisk otevřeně vychloubaly úspěchy svých ʽlegionářůʼ.“ Podle stejné logiky pracuje Trumpova administrativa, když tvrdí, že dochází k teroristickým útokům, o nichž média záměrně neinformují. Popřípadě Putin, když popíral, že jsou ruští vojáci na Krymu, přestože na mírovou dobu dostávali nepřiměřené množství válečných vyznamenání.

„V minulosti lidé záměrně lhali, ale v každém z těch případů věřili, že fakta existují a jsou víceméně zjistitelná.“ Jak se to projevuje dnes, je jasné. Sociální sítě a internetové vyhledávače si pamatují čtenářovo vyhledávání, takže mu nabízej obsah na míru, a tím ho utvrzují v jeho světonázoru. Válečný zpravodaj Christoph Reuter píše, že v Sýrii se vede postfaktická válka, v níž jsou analyzovány předsudky určitých skupin, načež jim jsou poskytovány smyšlené zprávy, které je v oněch názorech utvrzují. Například křesťanům o fiktivních podřezaných biskupech.

Alternativní převyprávění ani nemusí být uvěřitelnější a nemusí nabídnout přijatelnější verzi události, stačí, že zpochybní převažující interpretaci a udělá z veřejného prostoru jakýsi močál, v němž se nelze vyznat. Přesně takto vypadá ono Orwellem popisované zmatení vedoucí k lhostejnosti.

V eseji Politika a anglický jazyk upozorňuje na vyprázdnění jazyka a na metody, jak politická mluva užíváním eufemismů zmírňuje dopady otřesných činů – a tak se masové vraždění nazve čistka. To je něco, co lidé zaměňují s politickou korektností, která se snaží primárně o to, nedělat ze skupin lidí monolit. Jejím opakem je nekorektnost, nikoliv realističnost.

Jsme mimo společné kolbiště řeči a dorozumění. Nynější lhaní se liší od minulosti tím, že je lhostejné vůči přistižení. Existence lži je minimálně pozitivní v tom, že znamená, že se pohybujeme na společném pojmovém hřišti s dualitou pravdy a lži, kterou pak můžeme vnímat odlišně – a diskutovat. To nejde, jestliže se dva a dva nerovná čtyři.

Slovo orwellovský je po označení kafkovský nejpoužívanější odvozenina spisovatelova jména. Nocméně ani jedno nepopisuje realitu, v níž by bylo žádoucí žít.

Tento článek původně vyšel v 4. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.