Když hraješ hru o trůny, vyhraješ, nebo zemřeš.

Většinu dějin prožili lidé ve fantasy světě. Jejich zkušenost byla formována vírou v nadpřirozené jevy. Nikdy nepochopíme středověk, pokud nepřistoupíme na to, že zásvětí, andělé, bestie a démoni jsou reálnější než lidé z druhého konce světa. Středověký člověk se s nimi setkával a viděl ve věcech zázraky. Ten starověký byl zas obklopen minotaury a hydrami, skvělými fantasy proprietami. Platonismus usnadnil víru v tvory z bestiářů, protože to, co si člověk dokázal představit, mu musel vložit do mysli Bůh, a tudíž to musí být reálné. Proto je hloupé pohrdat fantasy. Hra o trůny nám totiž zprostředkovává jednu verzi toho, jak mohl feudální svět vypadat, kdyby byly některé z těch představ zhmotněné.

Martinova románová série Píseň ledu a ohně i televizní adaptace Hra o trůny šikovně ukazuje podstatné prvky středověké struktury společnosti. Lenní vztah pánovy ochrany na oplátku za věrnost leníka. Na rozdíl od pravého středověku tam sice téměř nikdo z postav neprožívá antiklimatickou smrt způsobenou nemocemi, ale zborcení nadějí těsně před dosažením cíle kvůli nějakému neovlivnitelnému, banálnímu zvratu, tolik pro středověk typické, je tu přítomné.

Společnost Západozemí není zcela amorální, řídí se složitými obyčejovými pravidly. Povinnost nezabít hosta, když jste mu jako symbol pohostinnosti pod svou střechou nabídli chléb a sůl, ctít výsledek rozsouzení duelem, respekt ke krvi, kdy rodinné jméno je to, co má hodnotu a přetrvává. Tematizuje i rizika domáhání se spravedlnosti, kdy její vymáhání v není za každou cenu dobrá věc. Pakliže vždy pomstíme křivdu, byť nám to připadá spravedlivé, tak cyklus ubližování nikdy neskončí. Hledání satisfakce přivodí stav permanentní pomsty. Vidíme to i v dějinách mezinárodních vztahů, kdy se často, aby zavládl mír, musí jeden vzdát ozbrojené odpovědi, jinak konflikt nikdy neskončí.

Přestože se aristokratická elita chová veskrze nemilosrdně, jsou mezi nimi empatičtí jedinci, vesměs vyvrhelové ve své třídě. Sám autor přiznává, že k outsiderům ve svém příběhu chová větší náklonnost, ať už jde o opravdu nejnižší vrstvy či o jedince, kteří jsou z nějakého důvodu vyvrheli uvnitř ve svém okolí. Mezi tyto „mrzáky, bastardy a zlámané věci“, jak zní ostatně název čtvrté epizody, patří rozhodně i Tyrion Lannister, ačkoliv jeho původ má k nuzákům daleko. Jeho problém je, že se narodil jako liliput, čímž si vysloužil přezdívku „skřet“, a při jehož porodu zemřela manželka nejmocnějšího šlechtice království, což mu jeho ovdovělý otec celý život připomíná a vnímá ho jako sněť na rodovém stromě.

Právě Tyrion je postava, již si lze nejrychleji oblíbit. Je brilantní, ale poznamenaný. Umí být bezskrupulózní, ale zná soucit. Je to vášnivý čtenář existující ve světě válečníků. Poučuje mladého idealistického hrdinu Jona, že „mysl potřebuje knihy, tak jako meč potřebuje brus, pokud se má uchovat nabroušená“. Není jedinou figurou, která zdůrazňuje důležitost četby a poznání, mnoho z těch nejsympatičtějších postav jsou právě učenci a knihomolové.

Když mu jeho sestra Cersei dělá kázání, že „vládnutí je jako spočinutí na posteli zarostlé plevelem a jeho vytrhávání, než tě uškrtí ve spaní“, Tyrion odporuje s tím, že si je jist, že je to mnohem víc. Vede filosofický rozhovor s velitelem královských špehů Varysem o tom, co konstituuje moc. Kde leží? Je informace mocí, nebo je mocí jen síla? Má ji boháč? Panovník? Voják? Je ozbrojenec mocnější než panovník, když má meč a může jedním úderem rozhodnout o životě a smrti? Varys tvrdí, že moc je jen trik, stín na zdi, že ji má ten, kdo o tom dokáže přesvědčit ostatní. Zato Cersei je přesvědčena, že jediným způsobem, jak si udržet věrnost lidu, je zajistit, aby se vás báli více než nepřítele.

Politický proces se běžných lidí vůbec netýká, přestože jeho závěry až příliš. V pozdějších epizodách je země rozbrázděna válkou, není, kdo by vynucoval pořádek a řád společnosti se počíná hroutit. Celý ten systém vlastně vydechuje také proto, že lenní pánové neplní závazky vůči svým vazalům. „Nebezpečné je narodit se prostým člověkem, když si velcí páni hrají svoje hry o trůny.“ Sílí řeči o konci světa a lidé hledají smysl a ochranu v náboženském fanatismu.

Na druhém kontinentě, který je kombinací vnitrozemí ovládaného kočovnými Dothraky a bohatých městských států okolo pobřeží, z nichž někteří mají svůj provoz postavený na institutu otroctví. Pretendentka západozemského trůnu Daenerys se zde rozhodne nějakou dobu setrvat a naučit se vládnout. Otroctví nesnáší a okamžitě ho zruší. Problém je, že tím naráz zruší zavedenou socioekonomickou strukturu společnosti, která se najednou musí přeorientovat a přehodnotit celý svůj dosavadní způsob života a stává se na ní závislou. Ona je nyní garantka míru a svou představu soužití musí prodat mocným, kteří v otrocích přišli o zdroj bohatství. Je velmi těžké vnutit shora cizím poddaným svou formu vlády a nemoci se opřít o tradice místa, které nechápe. Z příběhu se zdá, že to téměř nejde a je to silný argument proti vměšování a vyvážení jistých světonázorů do míst příliš odlišných.

Tyrion sice říká, že se s otrokáři lze dohodnout, že má důvěru v to, že i zákeřný a nebezpečný člověk přistoupí na obchod, který je v jeho zájmu. Skutečnost, že se v tom, co je v zájmu někoho jiného, může přepočítat, si neuvědomuje. Podobně jako to, že lidé nejednají vždy racionálně, že často špatně vyhodnocují, co přesně tím zájmem je a jak ho dosáhnout. Jinak by chudí ostatně nevolili arogantní bohaté byznysmeny s vírou, že budou hájit jejich zájmy nejlépe ze všech.

V průběhu sledování či čtení seznáme, že fandíme postavám, jejichž činy by byly mimo kontext a v našem světě nepřijatelné. Tak může Varys oponovat otcovrahovu přesvědčení, že není dobrým člověkem: „Nikdy jsem netvrdil, že jsi dokonalý.“ Podobně Daenerys chce loukotě kola, tedy šlechtické rodiny království, zpřelámat.

Dalším problémem, před který jsou diváci stavěni, je, že téměř všechny postavy jsou ignoranti. Přehlíží, že nejzásadnější není válka mezi uchazeči o trůn a dynastické rozbroje, ale ze severu se blížící apokalyptičtí bílí chodci, přinášející s sebou dlouhou zimu. To lze vnímat jako metaforu klimatických změn v našem světě. Zde sice souvislost mezi hrozící pohromou a člověkem souvisí méně, ale ignorance problému, vzájemná řevnivost mocných a všudypřítomná krátkozraká xenofobie vůči „divokým“ za Zdí na Severu způsobuje, že si jen málokdo uvědomuje problém.

Hra o trůny je vedle zábavy i přemítáním o tom, co obnáší vládnutí a jak nakládat s mocí. Politika je zde přes pravidla žánru zobrazena s větší nuancí než v politickém drama seriálu House of Cards. Připomíná, že kandidát s dobrou kampaní nemusí být dobrý vládce nebo že dostat se na pozici moci a zůstat tam není totéž, co spravovat stát. A potvrzuje, že při dobývání a sjednocování říše se hodí mít pár draků.

Tento článek původně vyšel v 9. čísle XXII. ročníku novin Chronicle.