V roce 1950 byla přijata rezoluce s označením 377 A, známa též jako Uniting for Peace. Tato rezoluce byla odpovědí USA na neustálé blokování jednání ze strany Sovětského svazu v Radě bezpečnosti OSN během Korejské války. Jak Uniting for Peace funguje, kdy v  historii byla použita a jak s ní lze pracovat v rámci vašeho jednání na Pražském studentském summitu? Pohodlně se usaďte a čtěte bedlivě, nikdy nevíte, kdy se Rada bezpečnosti OSN zablokuje a  ochrana mezinárodního míru a bezpečnosti padne na bedra Valného shromáždění OSN.

ÚVODEM K UNSC

Rada bezpečnosti se skládá z 15 členských států Spojených národů. V této patnáctce najdeme pět stálých členů – Ruskou federaci, Spojené státy americké, Francii, Čínu a Spojené království. Zbylých 10 států je voleno Valným shromážděním OSN na dvouleté období, s tím, že každý rok je obměněna pětice z desíti států. Stálí členové UNSC disponují zvláštními pravomocemi – mezi jednu z  těchto pravomocí patří právo veta. To znamená, že mají možnost vetovat jakoukoli rezoluci, která je právě na programu jednání. V případě použití veta daná rezoluce spadá ze stolu a ve většině případů je UNSC neschopna pokračovat v jednání a řešení situace, může tak dojít k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti. Proto na scénu přichází zmíněná rezoluce číslo 377 A – Uniting for Peace. Cesta k Uniting for Peace je ovšem mnohdy trnitá. Jak tedy rezoluci 377 A z procedurálního hlediska uvést do pohybu?

JAK REZOLUCE UNITING FOR PEACE FUNGUJE?

Může se zdát, že smysl, proč Uniting for Peace vznikla, je jednoduchý; za touto rezolucí ovšem stojí mnohem více. V případě, že Rada bezpečnosti OSN, kvůli neshodám mezi svými stálými členy, není v situaci ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti schopna dostát své primární odpovědnosti, může Valné shromáždění OSN věc projednat a doporučit kolektivní opatření, a to včetně použití ozbrojených sil. Na Pražském studentském summitu, kvůli absenci Valného shromáždění OSN, by jeho roli zastoupil jeho věcně příslušný pracovní výbor: Výbor pro odzbrojení a mezinárodní bezpečnost (DISEC).

Druhý smysl této rezoluce je ovšem trochu zajímavější. Je více než pravděpodobné, že v určitých projednávaných mezinárodních otázkách dojde mezi stálými členy Rady bezpečnosti OSN k situaci, kdy ani jedna strana nebude chtít slevit ze svých nároků. Existují tedy dvě možnosti: 1) strany sleví ze svých požadavků a uzavřou mezi sebou kompromis, anebo 2) dojde k patové situaci a Rada bezpečnosti OSN se zablokuje.

Než ovšem může být Uniting for Peace použita, je třeba, aby došlo ke svolání zvláštní krizové schůze Valného shromáždění OSN (pokud již právě nezasedá). Schůze je svolávána do 24 hodin po žádosti většiny členských států Organizace spojených národů nebo devíti libovolných členů Rady bezpečnosti OSN. V  tomto případě nemůže být uplatněno veto jejích stálých členů, protože se jedná pouze o procedurální hlasování.

JAK ŠEL ČAS A JE TO JEŠTĚ STÁLE AKTUÁLNÍ?

Tato peacekeepingová rezoluce byla za svou historii použita dvanáctkrát. Ať už se jednalo o sovětskou invazi do Maďarska v  roce 1956, mnohokrát řešenou situaci Blízkého východu či invazi do Afganistánu v roce 1980. Za zmínku taktéž stojí, že nelze zcela zřejmě říci, že by nějaký člen ze stálé pětice byl ten „zlý“, který by bojkotoval jednání, a kvůli jeho obstrukcím by musela být použita rezoluce Uniting for Peace.

Statistika UNSC, která hovoří o počtech vet, při kterých musela být následně uplatněna rezoluce 377 A, vypovídá jasně: Ruská federace (potažmo SSSR) za svou historii vetovala 5x, USA 4x a společně dvakrát vetovala Francie se Spojeným královstvím. V jednom jediném případě se Sovětskému svazu v roce 1967 nepodařilo sehnat dalších 8 států pro podporu jeho rezoluce.

Paradoxním faktem, který je třeba zmínit, je, že rezoluce 377 A měla sloužit hlavně k omezení obstrukcí ze strany SSSR, ovšem jako první byla použita v období Suezské krize proti Spojenému království a Francii. V jednu chvíli to vypadalo, že do oblasti Suezského průplavu budou povolání vojáci s  přilbami OSN, nicméně po zablokování Rady bezpečnosti OSN a  neúspěchu francouzské a britské diplomacie byly do oblasti povolány peacekeepingové složky Organizace spojených národů (nebojové složky určené pouze k udržení klidu v oblasti). Od posledního použití rezoluce uběhlo už téměř 20 let. Vyvstává tedy otázka, zda je rezoluce 377 A ještě vůbec v dnešním světě aktuální. Je třeba si uvědomit, že to jsou právě členské státy Rady bezpečnosti OSN, které mají mandát k aktivaci bojových sil na zasaženém území. Pokud si tedy situace žádá, aby vojska OSN na zasaženém místě zasáhla, je k tomu potřeba Rada bezpečnosti OSN.

Valné shromáždění může vydat jen doporučující rezoluce, které však nejsou závazné. Taktéž je třeba připomenout, že s každou takovouto přijatou nezávaznou a často jen formální rezolucí se podlamuje víra v OSN jakožto garanta kolektivní bezpečnosti. Z toho tedy vyplývá, že je vždy lepší, když se Rada bezpečnosti OSN dohodne na konkrétním řešení problémů, než aby její stálí členové jednání obstruovali vety a  neposouvali jednání dále k  vyřešení problému a garancím bezpečnosti a mezinárodního míru.

MALÁ RADA ZÁVĚREM

V historii Pražského studentského summitu rezoluce Uniting for Peace použita ještě nebyla. Pro První výbor Valného shromáždění OSN by bylo jistě zajímavé rezoluci 377 A vidět v akci. Reálné možnosti nejsou příliš velké, ale pokud je mezi čtenáři tohoto článku ambiciózní delegát či delegátka DISEC a pár unavených delegátů Rady bezpečnosti OSN z večerního kuloárního jednání, nic není nemožné. Ostatně jak rádi na Pražském studentském summitu říkáme – není malých států, jen malých delegátů.

Tento článek původně vyšel v 8. čísle XXI. ročníku novin Chronicle.