Kořeny konfliktu, který je v očích většiny Středoevropanů něčím zcela novým, vidí novinář už v devadesátých letech minulého století, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu. „Lidé na východě Ukrajiny museli čelit ekonomické krizi, spousta jich skončila na ulici, nefungovaly žádné sociální jistoty. Tehdy si spousta z nich začala říkat, že by se měli lépe, kdyby Sovětský svaz nepadnul,“ říká Kazanskij.

U části společnosti se tehdy začaly projevovat protestní nálady a politici se je podle Kazanského nesnažili tlumit, ale naopak je přiživovali a sami z nich těžili. Začaly se také prohlubovat příkopy mezi jazykovými komunitami či mezi zastánci Ruska a Severoatlantické aliance.

„V prezidentských volbách v roce 2004, v kterých proti sobě stáli prorusky orientovaný Viktor Janukovyč a proevropsky orientovaný Viktor Juščenko, se ukázala síla propagandistické reklamy. Na východě Ukrajiny se vysílaly spoty, podle kterých Juščenko tamní obyvatele označoval za lidi druhé kategorie. A oni tomu uvěřili,“ vzpomíná novinář.

Juščenko se nakonec prezidentem sice stal, ale druhé kolo voleb se muselo kvůli manipulacím s výsledky opakovat. V roce 2010 se pak prezidentem stal Viktor Janukovyč, který začal podepisovat smlouvy s Ruskem, které byly pro Ukrajinu značně nevýhodné. „Šlo třeba o obrovskou půjčku od Ruska, která měla významně prohloubit státní dluh. Tehdy už to lidem přestalo být jedno a došlo k revoluci na Majdanu. Ta ale zároveň spustila odpor na Donbasu, kde začali lidé spojovat prozápadní politiky s fašisty,“ popisuje Kazanskij.

Následující vývoj už nabral rychlý spád, zpočátku neozbrojení Ukrajinci se začali ozbrojovat a pod záminkou ochrany před fašisty začali vytvářet domobrany. Policie rezignovala na udržení pořádku, v médiích se začaly objevovat dezinterpretace událostí. „Mysleli jsme si, že přijde ukrajinská armáda a sjedná pořádek, situace ale využilo Rusko a začalo vzbouřencům dodávat zbraně, i když to Vladimir Putin dodnes nepřiznal. I když bylo po čase uzavřeno příměří, je území pořád v podstatě ve válečném stavu a je závislé na Rusku,“ říká novinář.

Lidé z těchto nově vzniklých republik, jejichž nezávislost neuznal žádný jiný mezinárodně uznávaný stát, se chtěli připojit k Ruské federaci, nyní však zůstali ve vzduchoprázdnu. „Nefungují tam žádné základní mechanismy. Kdokoliv může být na ulici zastřelen jen proto, že ho někdo považuje za špiona, soudnictví je v troskách. Podniky krachují, lidé nemají práci. Spousta z nich se dnes ptá, za co tedy bojovali, dnes už ale o ničem nerozhodují. O veškerém dalším dění už rozhodují jen politici,“ vysvětluje Kazanskij.

Protože se snažil o událostech pravdivě informovat, ocitl se poměrně rychle na černém seznamu a musel i s rodinou východní Ukrajinu opustit. Ve své novinářské práci se zaměřuje na korupci a sociální problémy, z Kyjeva sleduje sociální sítě a z autentických záznamů tamních obyvatel píše články, referující o aktuálním stavu. Aby oslovil co nejširší spektrum lidí a dostal pravdivé informace i mezi rusky mluvící část obyvatel, píše v ruštině.

„Jediné, co by mohlo současnou situaci změnit, je tlak mezinárodního společenství, především přitvrzení sankcí proti Rusku. Jiné než politické řešení totiž není možné. Zároveň platí, že Vladimir Putin netouží připojit Donbas k Ruské federaci, potom by už zbytek Ukrajiny mohl nerušeně směřovat prozápadním směrem. Vyhovuje mu konflikt a zmatek,“ myslí si novinář.

Autor: Martin Vérteši