
Podpora Ukrajiny dlouhodobě patří k prioritám polské zahraniční politiky bez ohledu na to, kdo nad Vislou zrovna vládne. Platilo to jak během ukrajinské oranžové revoluce v roce 2004, tak i během revoluce důstojnosti a na začátku ruské agrese v roce 2014. Když k tomu přidáme polské negativní sentimenty vůči Rusku, tak nikoho pomoc Varšavy poskytnutá Ukrajině po letošním únoru příliš nepřekvapí. Polská východní politika si ale procházela různými fázemi a jako vždy platí, že zdaleka ne vše je tak růžové, jak se na první pohled zdá.
Základy současné polské východní politiky položil v období komunismu západní exil. Podle něj mělo Polsko rezignovat na jakékoliv nároky vůči Ukrajině, Bělorusku a Litvě, část jejichž území byla před druhou světovou válkou jeho součástí, a podporovat tyto země proti Rusku. Zjednodušeně tento postoj vyjadřuje často připomínaný výrok meziválečného polského vůdce Józefa Piłsudského, že bez svobodné Ukrajiny neexistuje svobodné Polsko. Proto se také Polsko stalo (spolu s Kanadou) prvním státem, který v prosinci 1991 oficiálně uznal nezávislost Ukrajiny.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Celý článek čtětě pod odkazem níže: