Do konce května onemocněly v Česku chorobou covid-19 tisíce lidí a stovky na ni zemřely. Její rychlý nástup na počátku března představoval pro vládu Andreje Babiše zásadní výzvu. V prvé řadě musel kabinet prosadit tvrdá restriktivní opatření. S nimi ale zároveň bylo nutné zajistit materiální pomoc mnoha potřebným institucím. Třetím krokem byla okamžitá podpora nejvíce postiženým skupinám obyvatel i ekonomice. Závěrečnou fází první vlny pandemie, která dosud trvá, provázejí dlouhodobější ekonomická opatření vlády. Jak si naši představitelé při plnění těchto úkolů vedli?

Při příchodu koronaviru do země premiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš po několika dnech váhání zvolil velmi tvrdý kurz, který de facto kopíroval přístup slovenské vlády. Míra zákazů a omezení byla v novodobé historii Česka takřka bezprecedentní, nicméně ze zpětného pohledu se zdá být obhajitelná. Velkou příležitost znamenala krize pro ministra vnitra a předsedu ČSSD Jana Hamáčka. Jeho veřejné vystupování bylo profesionální, věcné a zároveň lidské, což kontrastovalo s chaosem a nejistotou, jakou přinášel premiér Babiš. Předseda vlády rovněž váhal s vyhlášením nouzového stavu, v němž by ministr vnitra měl roli šéfa krizového štábu. Ocitnul se tak pod ostrou kritikou, že podřizuje zájmy státu svým mediálním a politickým cílům.

Premiér však záhy ustoupil, přenechal mediální roli krizových manažerů Janu Hamáčkovi a náměstkovi ministra zdravotnictví Romanu Prymulovi. To se ukázalo jako takticky správný tah: jak se nálady veřejnosti přelévaly od panické obavy z nemoci k opačnému pólu, tedy k nevoli z tvrdých omezení, působili poslové špatných zpráv před kamerami kontroverzně. Babiš vyjadřující se z druhé linie tak zůstal nad věcí.

Náprava škod

Vláda v této krizi plně dostála své dosavadní pověsti. Zatímco uvalení zákazů a omezení dokázala prosadit rychle a tvrdě, ve vlastní podpůrné činnosti byla daleko slabší. Za zásadní selhání lze označit zásobování ochrannými pomůckami. V první fázi nebyly vůbec, jejich následné nákupy vypadaly mnohdy krajně problematicky.

Jan Hamáček dojednal úspěšný letecký most z Číny, který ovšem doplňoval povinný a značně nedůstojný děkovací ceremoniál na ploše letiště. Obraz Číny jakožto země, jež krizi vyvolala, zatajovala, a následně na ní vydělává, tak v očích většiny Čechů ještě posílil. Ministerstvo vnitra rovněž vytvářelo dojem, že ignoruje nabídky domácích výrobců, a soustředilo se pouze na dovoz. Ať už byla realita krizového štábu jakákoliv, obraz servility k autoritářské velmoci a přehlížení domácí produkce v české společnosti rezonoval. Ještě hůře však reagoval resort zdravotnictví. Jím organizované nákupy byly pomalé a očividně předražené a budou bezesporu předmětem několika paralelních vyšetřování.

Vláda následně rozhodla o pomoci různým skupinám obyvatel včetně podnikatelů a firem, přičemž celkový výsledek vyvolával rozpaky. Nástroje, které zvolila, byly sice svou podstatou rozumné, jejich realizace však byla mnohem horší. Při nedostatku prostoru na detailní popis lze uvézt jen ty zásadní problémy: Dotace na kurzarbeit (finanční příspěvek státu firmám v potížích na mzdy zaměstnanců, kteří nemohou kvůli krizi plně pracovat) se podařily, i když je brzdila administrativní složitost. Sociální podpora rodičům byla zorganizována dobře, ale v případě živnostníků ji dostalo na starost ministerstvo průmyslu – a vcelku selhalo.

Podpora firem formou půjček (takzvaný úvěr COVID) byla administrativně komplikovaná a pomalá, přičemž se většina žadatelů dočkala odmítnutí. Ministerstvo financí sice poskytlo živnostníkům pomocnou ruku, ale ukázalo se, že peníze vezme z rozpočtů samospráv – pochopitelně bez jejich vědomí a souhlasu. Celkově jde říci, že resorty vedené ČSSD zvládly tuto krizi lépe, zdaleka nejslabší výsledky pak měl ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček nominovaný za hnutí ANO.

Společným jmenovatelem většiny vládních opatření byla nulová transparentnost. Nevědělo se, na základě jakých dat Babišův kabinet své restrikce zavádí a následně uvolňuje. Dosud nejsou k dispozici údaje o poskytnutých úvěrech. Finanční plnění různých opatření zveřejňovali ministři spíše náhodně. U části veřejnosti to bezesporu snížilo důvěryhodnost vlády jako celku.

Politické dopady

Pandemie a boj proti ní staví vládu do unikátní pozice. Tento stav, ostatně skoro jako u každé krize či katastrofy, lze pozorovat ve většině zasažených zemí. Jeho důsledkem je marginalizace opozice a růst preferencí vládních stran. Dostupné průzkumy ukázaly, že v Česku vládní strany mírně posílily, ale celkové rozložení sil se zásadně nezměnilo.

Pozoruhodná je role ČSSD – její předseda Hamáček zvládl úlohu krizového manažera a vystupoval jako nejkompetentnější člen celé vlády. Celkově kladně můžeme hodnotit také práci ostatních ministrů sociální demokracie. Přesto se zdá, že to na stávající nízkou podporu strany pozitivní vliv mít nebude. Ukazuje se, jak snadné je o přízeň voličů přijít a jak těžké je znovu ji vybojovat. Úspěchy ČSSD navíc pravděpodobně brzy zastíní další vnitřní konflikt nebo jiná negativní publicita, kterou vůči sobě toto uskupení již několik let zvládá vytvářet.

Chování hnutí ANO v této krizi potvrdilo, jak podstatné je mít promyšlené PR a strategicky řízenou komunikaci. Premiér Babiš působil během prvních dnů krize doslova tragicky, resort zdravotnictví pak selhával na všech frontách. Přesto se podařilo celkový pozitivní obraz největší vládní strany vůči potřebným cílovým skupinám voličů uchovat. Premiér omezil svá veřejná vystoupení, komunikaci resortu zdravotnictví pak podělil mezi ministra Adama Vojtěcha a jeho náměstka Prymulu. Kritika byla odkloněna jak pomocí dobře zvolených omluv, tak i samou podstatou rychle se měnících okolností. Pod přívalem zpráv a při velkém množství veřejných vyjádření se chyby naředily, relativizovaly a byly zapomenuty. Na konci první fáze pandemie si tak hnutí ANO u voličů vede lépe než na jejím počátku.

Zatím zde nezaznělo nic o opozici. Je to vlastně logické – krize jí nedává příliš příležitostí vyniknout. Dílčí kritika vládních přešlapů cílí spíše na již přesvědčené voliče. Navíc v době krize jde o fakta ještě méně, než je tomu za běžných podmínek. Hlavní roli hrají emoce a důvěryhodnost, která se značně obtížně získává, zvláště pak kritikou vlády v nezáviděníhodné situaci. Jednoduchý recept jak přetáhnout na svou stranu vládní příznivce však neexistuje. Příležitost oslovit zklamané občany však možná přijde dříve, než se ještě v zimě mohlo zdát.

Problémy na obzoru

Ukončením nouzového stavu ty největší potíže teprve přicházejí. Ekonomické dopady pandemie a všech restriktivních kroků v Česku, Evropě i po celém světě budou nevídané. Podle aktuálně dostupných odhadů nás čeká celosvětová hospodářská krize, která výrazně překoná i tu poslední z roku 2008. A ekonomický propad s sebou nese jak sociální důsledky, tak i zásadní politické změny.

Při pohledu na letošní rok může krize a s ní spojené výdaje vládu paradoxně zachránit: od počátku roku 2020 se český rozpočet posouval do neočekávaných záporných hodnot. Nutné výdaje a kompenzace ale umožnily kabinetu v dubnu prosadit extrémní deficit ve výši 300 miliard korun. Ten pak dosavadní špatné hospodaření snadno zakryje a zachová Babišovi image dobrého hospodáře.

Vláda ale nemůže v tak zásadním deficitu trvale fungovat a navzdory svým prohlášením bude nucena prosadit některá úsporná opatření. Dosavadní úspěch Andreje Babiše stál především na distribuci zdrojů plynoucích z ekonomického růstu. Hnutí ANO má přitom podporu napříč sociálními skupinami (byť například u důchodců je vyšší), každá redukce výdajů tak alespoň část jeho elektorátu zasáhne. A krize sama generuje nespokojenost, jež následně směřuje právě na vládu.

Politická podpora, kterou vládní strany – a zejména hnutí ANO – získaly, se tak může v následujících měsících opět vytratit. A je jisté, že parlamentní volby v roce 2021 proběhnou zcela ve stínu této ekonomické krize. Ústředním tématem bude velmi pravděpodobně klasický střet mezi levicovými a pravicovými recepty: spořit a investovat, nebo rozdávat a půjčovat si? Lze si vybavit rok 2010, kde se s těmito koncepty střetly ODS a ČSSD vedené Petrem Nečasem a Jiřím Paroubkem. Na hlasy vyhrál druhý jmenovaný, většinovou koalici však sestavil lídr ODS Nečas.

Andrej Babiš by si jistě podobný scénář nepřál: vyhrát volby, ale nemít hlasy pro sestavení vlády. Jenže tato možnost nyní vypadá docela reálně. Babiše nemůže uklidnit ani to, jak Nečasova sestava následně skončila. Může se spoléhat jen na to, že má nyní v ruce určitě lepší karty, než měl před jedenácti lety Jiří Paroubek.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR. Poprvé byl publikován 17. června 2020 v časopise Demokratický střed.