Po nástupu Práva a spravedlnosti k moci na podzim roku 2015 se polská evropská politika zásadně proměnila. Předchozí optimismus ohledně unijního projektu vystřídalo přesvědčení, že současný kurs integrace nakonec povede k rozpadu Evropské unie. Snahu zapojovat se (byť někdy jen rétoricky) do nových iniciativ nahradila zdrženlivost, až odpor. Priority nové evropské politiky vycházely z přesvědčení, že Polsko musí udržet a posílit svoji suverenitu, díky které bude moci provádět důležité domácí reformy, zachová si národní kulturní dědictví a rozvine vlastní hospodářský potenciál. Další evropská integrace a přesouvání kompetencí k nadnárodním institucím (Evropské komisi a Evropského parlamentu) se vnímaly jako nežádoucí, neboť na „bruselské struktury“ nahlíželi protagonisté této politiky pouze jako na nástroje největších členských států – zejména Německa a Francie.

Polsko po nástupu PiS do vlády vsadilo na partnerství s Velkou Británií, která na pozici nejbližšího spojence Varšavy v EU nahradila Německo, a zeměmi střední a východní Evropy. Věřilo, že pokud Spojené království prosadí svůj zvláštní status, bude si moci i ono zažádat o podobnou pozici v rámci EU. Navíc aspirovalo na pozici jakéhosi patrona středoevropských a východoevropských států, které měly společně s Londýnem vyvažovat francouzsko-německý integrační motor. Tento plán ale padl v červnu 2016 s výsledkem britského referenda o vystoupení z EU, přičemž polská evropská politika neměla připravený náhradní scénář. Stejně tak se nenaplnily úvahy o pevnějším politickém spojenectví ve střední a východní Evropě, když se vzniklé iniciativy omezily na infrastrukturální propojení (Trojmoří) a obrannou spolupráci v rámci NATO (Bukurešťská devítka).

Navíc polské vztahy s Německem prošly přes snahu o intenzivní komunikaci hlubokou politickou krizí, již vyvolaly mimo jiné požadavky politiků PiS, aby německý stát zaplatil Polsku reparace za škody způsobené za druhé světové války.

V neposlední řadě se Evropská komise již v lednu 2016 začala zabývat možným narušením právního státu v Polsku. Změny v tamním soudnictví následně vedly ke dvěma řízením o nedodržení platné unijní legislativy i zahájení procedury kvůli možnému narušení společných hodnot definovaných Smlouvou o Evropské unii. Mizérii kabinetu PiS na evropském kolbišti pak symbolizovala jeho neúspěšná snaha zabránit znovuzvolení polského expremiéra (a letitého politického protivníka Jarosława Kaczyńského) Donalda Tuska předsedou Evropské rady v březnu 2017. Polská vláda zůstala s takovým postojem mezi unijními státy zcela osamocena a utrpěla při hlasování těžkou porážku.

Změna taktiky

Skutečnost, že polská vládní politika byla v opozici vůči převládajícímu evropskému přístupu nejen v otázce právního státu, ale i v dalších pro tuto zemi podstatných otázkách, jako jsou azylová a migrační politika nebo energetika a klima, vedla kabinet Mateusze Morawieckého (v prosinci 2017 vystřídal na premiérském postu Beatu Szydło) k pragmatičtějšímu přístupu. Důležitým faktorem se staly také blížící se volby do Evropského parlamentu a zejména pak domácí parlamentní volby, před kterými vláda chtěla předvést svůj diplomatický um, kompetentnost a alespoň nějaké úspěchy na unijním poli. Polská společnost je jednoznačně proevropská, přičemž tento postoj zastávají i skalní voliči Práva a spravedlnosti. Tato skutečnost je dána také tím, že EU vnímají naši severní sousedé jako „svůj“ projekt, neboť podle nich evropská integrace bez jejich vlasti nedává smysl. Od své vlády tak požadují, aby v Unii patřičně prosazovala národní zájmy. Pouhé dlouhodobé lkaní na zlý Brusel Polákům nestačí. Není to něco, co by od své elity očekávali.

Kromě domácích důvodů ke změně přístupu se přiblížila také finální kola jednání o dlouhodobém unijním rozpočtu. Polsko od svého vstupu do EU viditelně profituje z evropských fondů, jež se staly motorem jeho růstu. Stejný trend chce vláda zachovat i pro další období let 2021–2027, o němž se nyní vyjednává. Premiér Morawiecki proto představil na jaře tohoto roku na serveru Politico polský pohled na budoucnost EU, který přinesl zcela jiné tóny, než zaznívaly ve veřejných vystoupeních reprezentantů evropské politiky PiS z roku 2015. Hovoří se v něm o přetrvávajících nerovnostech a nezbytnosti jejich odstranění, o inovacích a investicích i o udržení jednotného vnitřního trhu. Soustředění se na hospodářskou agendu a posilování globální konkurenceschopnosti EU, které je nyní leitmotivem evropské politiky Práva a spravedlnosti, přináší příležitost akcentovat vlastní priority v příštím víceletém finančním rámci EU.

Částečná rehabilitace

Určitý polský pragmatismus se letos v létě projevil i v jednáních o nejdůležitější unijní pozice. Klíčovým zájmem vlády PiS bylo zabránit jmenování Franse Timmermanse předsedou Evropské komise. Polský kabinet měl – na rozdíl od jiných zemí, kterým nebyl nizozemský politik též po chuti – v sázce svou politickou důvěryhodnost. Timmermans, jenž byl tři a půl roku zástupcem Komise ve vleklých jednáních o porušení právního státu v Polsku, vstoupil před květnovými volbami do Evropského parlamentu do kampaně jako takzvaný spitzenkandidát. Ačkoli do té chvíle nosil klobouk nestranného obránce unijních hodnot, najednou si nasadil klobouk politického protivníka Práva a spravedlnosti. I proto se polští představitelé snažili najít příhodnějšího kandidáta na šéfa Komise, zvláště když věděli, že takový boj není beznadějný.

Výběr Ursuly von der Leyenové tak pro Polsko představoval přijatelný kompromis. Problematicky nevnímal kabinet PiS ani skutečnost, že mezi nejdůležitějšími představiteli EU chybí zástupce střední a východní Evropy. Po hlasování o potvrzení von der Leyenové v Evropském parlamentu navíc poslanci Práva a spravedlnosti patří mezi ty, kterým je nová šéfka za funkci vděčná (na rozdíl například od zelených).

Navržení zkušeného politika a nyní polského zástupce u Účetního dvora EU Janusze Wojciechovského na evropského komisaře namísto původně zamýšleného a politicky exponovaného šéfa prezidentského kabinetu Krzysztofa Szczerského představuje další prozíravý tah vlády PiS. S Wojciechowskim, který přichází do Bruselu vlastně z Lucemburku, kde Účetní dvůr sídlí, a ne z Varšavy, by neměly být zásadní potíže při schvalování v Evropském parlamentu. Je navíc považován za znalce unijní zemědělské politiky, takže mu bude vyhovovat i navržené portfolio. Ačkoli se post komisaře pro zemědělství může zdát pohledem z Prahy jako druhořadý, jedná se důležité křeslo. Polsko je stále agrární zemí, navíc o venkovské voliče Právo a spravedlnost nyní soupeří s tradiční Polskou lidovou stranou. I z domácího pohledu je tak nové rozdání karet pro vládu příhodné. Může se totiž částečně rehabilitovat po ostudné porážce 27:1 při volbě Tuska předsedou Evropské rady.

Smír nečekejme

Bez ohledu na tyto dílčí posuny však zůstává na stole otázka, zda bude kabinet PiS ochoten jednat o otázce právního státu. Změny v soudnictví totiž nadále vnímá jako záležitost domácí politiky, do které se EU nemá vměšovat. Polská vláda se snaží debatu o právním státu odstínit, přičemž smyslem jejího taktizování je dosažení vlastních priorit na unijní úrovni. Právo a spravedlnost si zároveň dobře uvědomuje, že Evropská komise ani Evropský parlament už celou věc dále posunout nemohou, a přestávají tak být v běžících sporech důležitými hráči. Další kroky jsou teď podle unijní legislativy (pověstný článek 7) na členských státech Unie, které rozhodně vůlí hlasovat o polských prohřešcích neoplývají. Ačkoli tedy Polákům zůstane image černé ovce, pokud přebijí v evropské debatě svoje domácí počínání aktivní a pragmatickou rétorikou v jiných oblastech, mohou obstát jako důležitý aktér při jednáních o budoucnosti EU.