Přestože je politická polarizace v Polsku obrovská, v zahraniční politice si země udržuje posledních 35 let výraznou kontinuitu. Ať vládli postkomunisté nebo postsolidaritní tábor, její základní kontury zůstávaly stejné. Výjimkou se v době vládnutí strany Právo a spravedlnost (PiS) stala politika evropská, popřípadě na ni značně navázané vztahy s některými členskými státy EU, a to zejména s Německem. Od roku 2015 došlo ve vztazích mezi Varšavou a Bruselem ke změně, která eskalovala v sérii krizí týkajících se hlavně otázky právního státu.
S vítězstvím „protipisovské“ koalice v loňských říjnových volbách a návratem Donalda Tuska k moci se obecně očekávalo, že polská evropská politika projde renesancí a navrátí se do mainstreamu. Předpokládalo se, že Varšava obnoví spolupráci s Berlínem nebo Paříží a bude táhnout evropskou integraci kupředu. Rok od nástupu Tuskovy koaliční vlády a pár týdnů před začátkem polského předsednictví v Radě Evropské unie je namístě se ptát, jak se tato očekávání naplnila.
Nejdříve se ale ještě vraťme k předchozí éře, kdy vládlo PiS, tedy strana vedená Jarosławem Kaczyńským. Léta 2015 až 2023 byla charakteristická změnou přístupu k evropské integraci oproti tomu, jak vypadal předchozích 25 let. Právo a spravedlnost si ještě v době opozičního působení vyprecizovalo ideologický profil v této oblasti. V centru jeho pozornosti byla suverenita státu, která měla širší chápání. Nejednalo se jen o ochranu proti vnějšímu zasahování, ale také o projekci dostatečné síly, jež by ochránila vlastní zájmy, respektive zájmy polského národa.
Celý text Víta Dostála si můžete přečíst na Deokratickém fóru zde.
Projekt byl podpořen z prostředků v rámci dotačního programu Ministerstva zahraničních věcí České republiky Česko-polské fórum.
