Česká zahraniční politika řeší již několik let stále se komplikující středoevropský rébus. Na jednu stranu jsou vztahy se zeměmi Visegrádské skupiny na úrovni politických lídrů stále srdečnější a stejně tak lze u nás vnímat rostoucí podporu zahraničněpolitické orientace na toto uskupení. Na stranu druhou však značka Visegrád polarizuje nejen Evropskou unii, ale i českou veřejnou debatu. Od loňského července do letošního června mělo Česko příležitost zanechat na působení visegrádské čtyřky svůj výraznější otisk, neboť jí předsedalo. Podařilo se mu to jen částečně, navíc pořád hledá odpověď na otázku, jakou střední Evropu vlastně chce.
Česká republika přistupovala ke svému visegrádskému předsednictví od začátku spíše střízlivě a se snahou navázat na pragmaticky zaměřené předsednictví slovenské, které bylo v kontrastu s předchozím velmi iniciativním maďarským vedením. Pod heslem „V4 pro rozumnou Evropu“ si Česko za hlavní cíle vytyčilo přispění visegrádské čtyřky k soudržnosti EU a spolupráci s dalšími unijními státy. Zvláštní důraz přitom kladlo na Německo a Rakousko coby své klíčové partnery ve středoevropském regionu.
Českému předsednictví se na pracovní úrovni podařilo dosáhnout nezanedbatelných úspěchů. Uskutečnilo se setkání ministrů zahraničí zemí V4 a Beneluxu, při němž se i přes rozdílné pohledy na problematiku právního státu v Polsku a Maďarsku diskutovalo o aktuálních otázkách evropské integrace a společných zájmech. Za úspěšný lze označit summit šéfů diplomacie visegrádských států a zemí západního Balkánu, jehož se též zúčastnily Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. Úsilí našeho předsednictví v této oblasti je třeba ocenit zejména s ohledem na vypjatou diskusi na unijní úrovni o perspektivě členství západobalkánských států v EU. Plánované setkání ministrů zahraniční Visegrádské skupiny a šesti zemí Východního partnerství, na které byli přizváni též zástupci Chorvatska, Německa, Švédska a institucí EU, se kvůli koronavirové pandemii odložilo. Konalo se tak pouze v limitovaném formátu visegrádských ministrů. Přesto se povedlo vytvořit fond solidarity, který má šesti postsovětským státům pomoci v boji s následky pandemie. Březnová schůzka visegrádských ministrů zahraničí a Německa pak potvrdila sdílené priority ve vztahu jak k západnímu Balkánu, tak právě k východnímu sousedství EU.
Diplomacie nestačí
Zatímco úkoly předsednictví lze považovat z hlediska diplomatické práce za naplněné, paralelně se v České republice diskutuje o smyslu a výhodnosti našeho zapojení do Visegrádské skupiny. Hybatelem této polemiky je prohlubující se krize právního státu v Polsku a Maďarsku. Charakter polské reformy soudnictví rozporovala jak Evropská komise, tak Soudní dvůr Evropské unie, přičemž snahy o dialog mezi unijními institucemi a polskými orgány zkrachovaly. V Maďarsku situace eskalovala zejména po vyhlášení výjimečného stavu, který umožnil další utužení režimu premiéra Viktora Orbána. Česká debata o visegrádské spolupráci se vedla na odborné, publicistické i politické rovině. Oponenti našeho zapojení do V4 pracují zejména s argumentem, že Česká republika spojenectvím s Polskem a Maďarskem ztrácí reputaci a podléhá vlivu současných vlád ve Varšavě a Budapešti.
V tomto kontextu je smutné, že úspěšné iniciativy českého předsednictví zejména v rámci spolupráce se zeměmi západní Evropy, Východního partnerství a západního Balkánu do probíhající české diskuze o V4 nepronikly. Neukázal se v ní tedy úplný obraz tohoto uskupení. Bezproblémový průběh předsednictví tak ve výsledku přinesl pro tu část politické reprezentace a veřejnosti, která vnímá V4 jen jako instrumentální uskupení vhodné pro prosazování společné pozice proti unijním institucím nebo západoevropským zemím, potvrzení statu quo. Jiný narativ do vedené debaty a veřejné diplomacie totiž naše předsednictví nenabídlo, ačkoli vzhledem ke svým výsledkům mohlo. Vše přitom nasvědčuje tomu, že se česká polemika o střední Evropě bude dále vyhrocovat.
Více Evropy
Střední a východní Evropy se bezprostředně dotkne skutečnost, že unijní snahy o hospodářskou obnovu po koronavirové krizi budou mířit zejména do těžce zasažených a již dříve hluboce zadlužených zemí jihu. Itálie jednoduše nesmí padnout. Stejně tak se pozornost ohledně politického vývoje soustředí na největší státy EU – na Německo vzhledem k blížícím se volbám do Spolkového sněmu, obavě z posílení strany AfD a nejistotě kolem nástupnictví po Angele Merkelové, na Itálii kvůli nestabilitě a vzrůstajícím odstředivým tendencím od EU mezi veřejností a na Francii, ve které za dva roky skončí současný mandát prezidenta Emmanuela Macrona.
Evropská sedmadvacítka navíc povede diskuse o tom, zda se na nových nástrojích hospodářské pomoci budou podílet všechny státy, nebo zda půjde o výhradní záležitost eurozóny. Země Visegrádské skupiny musejí usilovat o první variantu, a to jak z pragmatických, tak hodnotových důvodů. Česká republika, Polsko ani Maďarsko totiž pravděpodobně v této dekádě euro nepřijmou, a proto případné vytváření dalších významných eurozónových institucí nebo instrumentů může přinést politickou marginalizaci střední Evropy. V EU dále stále hlasitěji zaznívají apely na dodržování společných hodnot a volání po vzájemnosti mezi členskými státy. Je na čase, aby střední Evropa jako dosavadní příjemce pomoci solidaritu sama projevila. Několik příležitostí už promarnila v rámci takzvané uprchlické krize, a o to více by se měla snažit při nastávající krizi hospodářské. Ručení v rámci zvažovaného společného fondu je navíc pro ČR a její veřejné finance neškodný nástroj.
I v dalších unijních otázkách by střední Evropa měla přispívat k posilování soudržnosti. Prioritou Visegrádské skupiny bude rychlé schválení víceletého finančního rámce, který by určil dostatečné prostředky na kohezní politiku. Do dalších unijních debat – o reformě azylové a migrační politiky nebo o Zelené dohodě pro Evropu – by V4 měla vstupovat s konzistentní, věrohodnou a racionální pozicí, která dokáže najít spojence i mimo náš region. Jak nicméně naznačují dosavadní jednání a signály z ostatních zemí V4, Česko v těchto otázkách nemůže sázet na hluboký visegrádský konsenzus. Spoleh pouze na něj může přinášet v dalších fázích unijních vyjednávání zklamání, protože zejména některé země čtyřky dovedou postupovat velmi pragmaticky, dostanou-li lukrativní kompromisní nabídku.
Hledání odvahy
Německo bude v příštích měsících vytíženo mnoha úkoly jak na evropské (nadcházející předsednictví v Radě EU, diskuse o hospodářské obnově po koronavirové pandemii), tak domácí úrovni (blížící se volby a hledání nástupce či nástupkyně kancléřky Angely Merkelové). Spolupráce Berlína s Visegrádem například v oblasti východní politiky EU nebo integrace zemí západního Balkánu do Evropské unie by tak mohla být oboustranně výhodná. Rozvoj dialogu a spolupráce mezi V4 a Německem navíc představuje cestu jak „poevropštit“ Visegrád, který má často tendence k zákopové taktice. Výsledky této práce by se pak měly odrazit ve společných iniciativách na úrovni EU.
Česká polemika o smyslu účasti ve V4 bude bezesporu pokračovat. Vzhledem k tomu, že změnu politického směřování v Polsku ani Maďarsku nelze očekávat, budou další a další argumenty získávat jak zarytí zastánci visegrádské spolupráce, kteří současným trendům v Budapešti a Varšavě nezřídka fandí, tak její odpůrci. V tomto ohledu je důležité poukazovat na pragmatický přínos V4 na pracovní úrovni a připomínat, že společná stanoviska vznikají pouze se souhlasem ČR.
Opuštění Visegrádské skupiny by tak Česko sice zbavilo této značky, ale nic by nezměnilo na pozicích, které naše země zastává a které jsou předmětem kritiky odpůrců V4, ať už se jedná o nesolidárnost v evropských politikách nebo konzervativní postoje. Čeští představitelé by ale přes setrvání ve V4 neměli rezignovat na připomínání skutečnosti, že ohrožení právního státu v kterékoli zemi regionu je nepřijatelné a vrhá negativní obraz na celou střední a východní Evropu. Zároveň se tím oslabuje doposud široký český politický konsenzus ohledně smysluplnosti V4, protože právě rozklad právního státu v Maďarsku a Polsku vnesl do českých úvah Visegrád jako „problém“, nikoli jako „řešení“.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR. Poprvé byl publikován 24. června 2020 v časopise Demokratický střed.
