Líbivé vládní proklamace vůči přijetí nových členů, v polském případě motivované snahou obklopit své území spřátelenými zeměmi, v českém vyvolané spíše obecným anti-ruským sentimentem, narážejí na problémy tkvějící především v nejednotnosti veřejného mínění a hlubší divergenci mezi vládní rétorikou a názorem veřejnosti.

Neexistence konsenzu v otázce zahraničně-politického směřování mezi současnou českou vládou a opozicí staví veškerý pozitivní přístup k rozšíření do pozice dalšího z mnoha ideových politických projektů, jenž bude možná změněn s příchodem nové vlády. Přestože polská veřejnost rozšíření podporuje s až dvojnásobnou intenzitou, bilaterální tenze na poli ekonomických neshod či historických křivd mezi Varšavou a Kyjevem představuje živnou půdu pro zvyšování napětí oportunisticky motivovanými populisty.

Autoři analýzy nabízejí srovnání českého a polského postoje, jenž by v ideálním případě mohl být vzájemně komplementární svou asistencí zemím východní Evropy (PL) a zemím západního Balkánu (CZ). Bazírují však na rozdílné a značně nestálé úrovni ochoty i připravenosti konat ve prospěch uchazečů o členství v Unii, které prostupují politickou reprezentací, jakož o společností.

Projekt byl podpořen z prostředků v rámci dotačního programu Ministerstva zahraničních věcí České republiky Česko-polské fórum.

Publikace byla podpořena nadací Friedrich Naumann Foundation for Freedom.