Východní partnerství, jehož cílem je prohloubit spolupráci šesti postsovětských zemí s Evropskou unií, bylo v poslední době svým způsobem odsunuto na druhou kolej. Souviselo to především s pandemií nemoci covid-19. Summit Východního partnerství byl celkem třikrát odložen, a to navzdory faktu, že dosavadní plán této iniciativy – takzvaných 20 programových bodů do roku 2020 – vypršel už na konci minulého roku. Po zmíněných odkladech se lídři členských států sejdou až teď v prosinci pod patronátem slovinského předsednictví v Radě EU.

Samotný region východní Evropy a jižního Kavkazu si přitom mezitím prošel celou řadu krizí a politických turbulencí. Vedle prodemokratických protestů v Bělorusku, které vypukly v srpnu 2020 v souvislosti se zmanipulovanými prezidentskými volbami, otřásly regionem také loňské boje o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem. S vnitřními problémy se potýkala Gruzie, kde byl mimo jiné letos v říjnu po návratu do vlasti zatčen exprezident Michail Saakašvili. V politicky hodně polarizovaném Moldavsku se konaly volby, po nichž usedla do prezidentského křesla – jako vůbec první žena – Maia Sandu. Samostatnou kapitolu tradičně představovala Ukrajina, kterou stále výrazně ovlivňuje vojenská agrese ze strany putinovského Ruska na východu země, ale také narůstající vliv oligarchů a domácí politické pnutí.

Východní partnerství oficiálně vzniklo v roce 2009 během českého předsednictví v Radě EU a pro naši diplomacii nadále zůstává důležitým projektem. Nic se na tom nezměnilo ani během posledních čtyř let, která uplynula od konání zatím posledního řádného summitu této iniciativy (byť v roce 2019 se u příležitosti 10. výročí jejího vzniku konalo hned několik velkých akcí). V tomto období postupovala česká zahraniční politika v souladu se skupinou podobně smýšlejících států podporujících evropskou východní politiku. Česko se aktivně zapojilo do řešení krize v Bělorusku, když podpořilo konání mimořádného summitu unijních lídrů a začalo výrazněji pomáhat Bělorusům, kteří museli ze země utéct. V případě války o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem vyzývala česká diplomacie k zastavení násilí, nabídla zprostředkování jednání mezi oběma stranami, ale jinak se spíše držela unijního postoje. Ten se nesl ve znamení důrazu na humanitární otázky a řešení bezprostředních dopadů vojenského konfliktu na místní občany.

Kromě toho se česká vláda připojila ke skupině států vyzývajících k dodávce vakcín proti covid-19 zemím Východního partnerství, které v tomto ohledu trpěly nedostatkem. Přísun očkovacích látek z multilaterálního programu COVAX se neukázal jako příliš efektivní, a naopak evropskou reputaci ve srovnání s jinými globálními hráči v regionu podkopal. Situaci kompenzovaly jednotlivé státy EU, které začaly pomáhat na vlastní pěst, a to nejčastěji svým nejbližším sousedům. Česká republika se rozhodla zaslat ochranné pomůcky účinné v boji s pandemií koronaviru a také finanční pomoc, ale své vlastní vakcíny státům Východního partnerství prozatím nenabídla.

Nová šance

Česko čeká ve druhé polovině roku 2022 další předsednictví v Radě EU, které představuje dobrou příležitost k tomu, aby se některé prvky agendy Východního partnerství posunuly na vyšší úroveň. Jedná se zejména o záležitosti spojené se společenskou odolností zúčastněných postsovětských republik. Jde třeba o boj s dezinformacemi a hybridními hrozbami nebo o další zahraniční zásahy do domácí politiky, a to hlavně ze strany Ruska. Důležitá bude samozřejmě i pomoc s ekonomickou obnovou těchto zemí po pandemii. Žádoucí je také jejich zapojení do zelené transformace, k čemuž mohou pomoci různé investiční projekty a také sdílení know-how z evropské praxe.

Na úrovni Visegrádské skupiny, kterou vedle Česka tvoří Maďarsko, Polsko a Slovensko, se uvažuje o posílení bezpečnostní spolupráce s Ukrajinou, Moldavskem a Gruzií, tedy se zeměmi, jež mají s EU podepsanou asociační dohodu. Visegrádská čtyřka se o tom zmiňuje ve společném prohlášení k budoucnosti Východního partnerství z dubna tohoto roku. Vedle toho se v dokumentu také přihlásila k základním myšlenkám tohoto partnerství a vyjádřila solidaritu těm zemím, jež čelí zpochybňování své suverenity a územní celistvosti ze strany Ruské federace. Týká se to především Ukrajiny, Gruzie a Moldavska, jejichž část území je Ruskem de facto okupována.

Před zeměmi Východního partnerství stojí na cestě, která je přivede blíže k Evropské unii, celá řada výzev. Mimo jiné musejí dokončit společenskou transformaci a provést nezbytné reformy. Z tohoto důvodu bude důležité, aby se Česká republika o tento formát východní politiky na půdě EU ještě více zasazovala, obzvláště když ho budou zpochybňovat ty členské státy, jež mají jiné priority.

Na prosincovém summitu Východního partnerství je třeba schválit dostatečně ambiciózní agendu, která se bude v rámci této spolupráce po roce 2021 řešit. Takzvaný Joint Staff Working Document, tedy podkladový dokument popisující unijní priority v daném regionu po roce 2020, některé možné programové body vytyčil. Po skončení summitu bude nutné převést dohodnuté věci do praxe. Zde se pro českou diplomacii naskýtá možnost ujmout se některých konkrétních závazků vycházejících z dlouhodobých priorit východní politiky EU. Jedná se třeba o posílení investic do reformy veřejné správy jednotlivých zemí či její digitalizaci, na které Česko již tradičně spolupracuje s Estonskem.

Je jasné, že různé krize v oblasti východní Evropy a jižního Kavkazu a agrese Kremlu proti Ukrajině, Gruzii či Moldavsku, které kvůli ruským aktivitám nekontrolují celé své území, jen tak nepominou. Navíc Bělorusko, jež se po loňských zfalšovaných volbách a následujících masových protestech stalo na Moskvě více závislé, oficiálně deklarovalo své stažení z Východního partnerství, což politiku EU v daném regionu dále svazuje.

Jak obnovit svůj kredit

V tomto kontextu by se unijní i česká diplomacie měly zaměřit především na tři země, jež podepsaly s EU asociační dohodu. Ukrajina, Gruzie a Moldavsko totiž prokazatelně usilují o bližší spolupráci s evropskou sedmadvacítkou a o formalizaci tohoto spojenectví. Česká podpora by měla být více vidět jak v EU, tak v NATO, kde bychom měli pokračovat ve zdůrazňování prozápadní orientace Ukrajiny a Gruzie. Velkou šanci představuje dění v Moldavsku, kde došlo ke konsolidaci proreformně naladěných a prozápadně smýšlejících elit, což se projevilo v posledních prezidentských i parlamentních volbách. Dlouhodobým zájmem Česka každopádně zůstává kontakt s občanskou společností ve všech šesti zemích, i kdyby to znamenalo pouze spolupráci s opozičními kruhy, jako se to děje v Bělorusku.

Česká zahraniční politika by měla použít všech svých nástrojů, aby Východní partnerství získalo nejen dostatečné finanční prostředky, ale také větší flexibilitu v zapojení jednotlivých aktérů. Konkrétně to znamená, že by zejména státy s podepsanou asociační dohodou, tedy Gruzie, Moldavsko a Ukrajina, mohly snáze navazovat užší kontakty s Unií. Česko přitom nesmí ustoupit ze základních cílů Východního partnerství, kterými i po dvanácti letech zůstávají boj s korupcí, vláda práva, demokratické procesy, lidská práva a podpora neziskového sektoru a nezávislých médií.

To bude důležité zejména v případě budoucího evropského postoje vůči Bělorusku, kde by Česká republika měla hledat kreativní cesty, jak zemi a její občany do Východního partnerství zapojit, přitom však minimalizovat kontakty s diktátorským režimem Alexandra Lukašenka. Ten likviduje všechny formy protestu a stále více se podřizuje zájmům Moskvy. Vidíme to i v případě současné migrační krize na bělorusko-polských hranicích, kterou Lukašenko do značné míry uměle vyvolal. Jasný hodnotový postoj bude i nadále vyžadovat situace kolem konfliktu o Náhorní Karabach, kde vedle samotného střetu mezi Arménií a Ázerbájdžánem jde též o zapojení Ruska, Turecka a dalších aktérů. Novou šanci pro českou diplomacii pak představuje takzvaná Krymská platforma, kterou loni inicioval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a jejímž cílem je návrat okupovaného Krymu zpět Ukrajině. V rámci této mezinárodní spolupráce může Česko obnovit svůj kredit podporovatele nezávislé Ukrajiny a navázat na pověst státu hájícího lidská práva a demokracii ve světě.

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.