Jedním z hlavních bodů je podmínka náhrady utlumovaných uhelných elektráren jinými zdroji. Tento požadavek vypadá na první pohled zcela oprávněně, horší je to s jeho explicitní vazbou na výstavbu nových jaderných zdrojů. Pokud totiž Uhelná komise doporučuje útlum uhlí do roku 2038, může se snadno stát, že žádný nový jaderný zdroj v té době jednoduše nebude k dispozici.

Současné plány sice počítají se spuštěním nového bloku v Dukovanech v roce 2036, zároveň prakticky nikdo v euroatlantické oblasti není schopen postavit jadernou elektrárnu včas a podle smluveného rozpočtu. Průměrná délka výstavby se aktuálně pohybuje kolem 12 let. Kdyby by se začalo s výstavbou nového bloku podle plánu v roce 2029, znamenalo by to jeho dokončení nejdříve v průběhu 40. let tohoto století.

Pokud nedojde k prodloužení životnosti stávajících dukovanských bloků, může nový blok nanejvýš pokrýt část výpadku, který vznikne jejich odstavením. Pokud bude naopak životnost těchto bloků prodloužena, mohl by nový reaktor zajistit maximálně 10 % tuzemské spotřeby elektřiny. I v nejlepším případě tedy nový jaderný blok mnoho uhelné kapacity nenahradí.

Namísto jadernými elektrárnami, by uhelné zdroje měly být primárně nahrazovány zdroji obnovitelnými, v kombinaci s plynovými elektrárnami pro vykrývání špiček spotřeby. Tvrdí to alespoň nedávné studie renomovaných organizací, jakými jsou BloombergNEF, Ember nebo Energynatutics. Jejich srovnání lze nalézt v souhrnné infografice na stránkách projektu Fakta o klimatu.

Argument, že se v tomto případě jedná o náhradu jedněch fosilních zdrojů druhými, není zcela na místě. Například podle zmíněné studie Ember, která kromě výroby elektřiny řeší i teplárenství, by se výroba z nových plynových zdrojů podílela na náhradě uhlí přibližně z 18 % bez, respektive 14 % se zapojením bateriových úložišť. Zbytek by připadal především na nové solární a větrné elektrárny. Takto vybudovanou infrastrukturu lze navíc do budoucna využít v rámci zavádění technologie power-to-gas, určené k ukládání přebytků výroby z obnovitelných zdrojů pro jejich pozdější využití.

Důležitým faktorem je i vývoj ceny emisních povolenek. Díky němu se může provoz uhelných zdrojů stát nerentabilním mnohem dříve, než na kdy je plánován jejich konec podle doporučení Uhelné komise. V tom případě vyvstává logická otázka, kdo by tento provoz dále financoval. Další dotování uhelného průmyslu je nejspíše to poslední, co bychom si mohli přát, už jen s ohledem na miliardové externí škody, které každoročně způsobuje. I z tohoto důvodu je nezbytná podpora výstavby nových obnovitelných zdrojů a energetických úspor, s využitím k tomu určených evropských fondů tak, aby jimi bylo možné uhlí nahradit co nejdříve.

Z hlediska ochrany klimatu není zásadní ani tak konkrétní rok odstavení poslední uhelné elektrárny, jako spíše tvar tzv. útlumové křivky, která mimo jiné určuje kolik emisí bude v daném časovém úseku vypuštěno. Je rozdíl mezi situací, kdy snižování výroby z uhelných zdrojů bude probíhat formou exponenciální poklesu, v porovnání se stavem, kdy většina z těchto zdrojů bude provozována až do poslední chvíle. Scénáře, se kterými pracovala Uhelná komise, se ve svém průběhu až do konce této dekády blíží spíše druhé ze zmíněných variant. Dlužno dodat, že oficiálně zatím žádná útlumová křivka zveřejněna nebyla.

Čtěte celý článek pod odkazem níže: