Decoupling růstu ekonomiky a emisí skleníkových plynů: realita, nebo magické myšlení?

Jak dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů nezbytného ke zpomalení průběhu klimatické změny a zároveň zajistit blahobyt pro všechny? To je příslovečná otázka za milion.
Mnoho veřejných politik implicitně předpokládá, že je možné na jedné straně ekonomicky expandovat a na straně druhé omezovat emise. Ostatně i Zelená dohoda pro Evropu s cílem klimatické neutrality EU do roku 2050 je veřejnosti představována jakožto „nová strategie pro růst“. Existují přitom důvodné pochyby o tom, že je vůbec myslitelné HDP a emise od sebe jednou provždy oddělit . Snahou tohoto textu je kritický pohled na objektivní makroekonomické limity snah o naplnění zvýšených klimatických ambicí Evropské unie, a to i v souvislosti se sledovanými dopady pandemie koronaviru. Vychází přitom z historických dat o vývoji HDP, spotřeby energií a emisní intenzity a předvídá budoucí vývoj. Poukazuje přitom mimo jiné na limity využívání HDP jako ultimátního měřítka úspěšnosti politik a kvality života a navrhuje alternativní přístupy.