Úsilí: 2-
Výsledky: 3+
Normativní aspekt: 3+
Výsledná známka: 3+
Ačkoli východní Evropa i Východní partnerství (VP) nadále patří mezi prioritní oblasti české zahraniční politiky, Česko postupně ztrácí svůj obraz výrazného hráče s jasným postojem a odhodláním aktivně se v regionu angažovat. Pokračující aktivity na úřednické úrovni se vzhledem k nezájmu a rozporuplným signálům z nejvyšších politických míst stávají spíše formální rutinou a zdaleka neodpovídají českým možnostem. Největší úspěch ve vztazích se zeměmi VP představovalo v roce 2016 prolomení vleklých jednání o vízové liberalizaci s Ukrajinou a Gruzií. ČR však v rámci tohoto procesu nepůsobila jako tahoun, ale spíše jako rezervovaný podporovatel.
Namísto ambiciózních vizí a úsilí o výraznější pokrok se rok 2016 vyznačoval spíše minimalistickou snahou o udržení funkčnosti VP. Ačkoli Česko nadále deklarovalo své odhodlání přispívat k rozvoji východního rozměru sousedské politiky EU, přes dílčí pozitivní kroky se nepodařilo zvrátit dlouhodobější trend postupného utlumování proaktivního přístupu vůči tomuto regionu.
Jedním z milníků loňského roku byl 1. červenec, kdy plně vstoupily v platnost asociační dohody a Dohody o hluboké a komplexní zóně volného obchodu s Gruzií a Moldavskem. V režimu prozatímního provádění začala také fungovat obchodní část dohody o přidružení s Ukrajinou, což se již pozitivně odrazilo na vzájemné obchodní výměně. Bez patřičného informování exportérů o nových příležitostech a podpory českých firem na tamních trzích ovšem přetrvává riziko, že se České republice nepodaří potenciálu těchto dohod plně využít.
Nadále probíhala podpora administrativních reforem na místní a regionální úrovni. Navzdory těmto aktivitám však všeobecné povědomí o významu a benefitech VP zůstává velice omezené, a to jak mezi širší veřejností, tak na politické úrovni.
Pokračovala také diferenciace VP a snaha uzpůsobit nabídku spolupráce potřebám jednotlivých zemí. V únoru ČR podpořila rozhodnutí EU neprodloužit sankce vůči Bělorusku. V červnu pak Lubomír Zaorálek podnikl jako teprve třetí unijní ministr zahraničí od pozastavení sankčního režimu návštěvu Minsku. Rozvíjející se (především) ekonomická spolupráce by se však neměla stát záminkou pro nekritický přístup k pokračujícím zásahům Lukašenkova režimu vůči opozici.
V zájmu rychlého dokončení ratifikace asociační dohody s Ukrajinou česká diplomacie přistoupila na kompromisní nizozemské řešení, které vyloučilo přímou spojitost mezi asociovaným statusem a nárokem na vstup do EU. Vstřícným, ač čistě symbolickým, krokem v tomto ohledu bylo společné prohlášení premiérů V4 před prosincovou Evropskou radou, které stvrdilo podporu evropských aspirací partnerských zemí.
Dojednání tzv. suspenzivního mechanismu, který byl poslední výraznou překážkou na cestě k vízové liberalizaci s Ukrajinou a Gruzií, tak představovalo jediný skutečně hmatatelný posun ve vztazích se zeměmi východní Evropy, jehož se podařilo v uplynulém roce dosáhnout. Český příspěvek v tomto procesu byl však spíše formální.
