Úsilí: 2-
Výsledky: 2-
Normativní aspekt: 3
Výsledná známka: 3+
Ačkoli se ČR na mezinárodní úrovni stále profiluje jako zastánce Ukrajiny a svým postojem nijak nevybočuje z linie dohodnuté na evropské úrovni, tento oficiální narativ postupně ztrácí na průkaznosti. Důvodem jsou nejen aktivity Hradu, KSČM a dalších politických aktérů, ale především absence zájmu ministra zahraničí a premiéra těmto demagogickým výpadům čelit. Jasný signál, který by dodal deklarované podpoře Ukrajiny na věrohodnosti, nepřišel. Jakkoli jsou česko-ukrajinské vztahy korektní a v mnoha sektorových otázkách se spolupráce dále rozvíjí, každodenní záslužná práce úřednického aparátu nemůže vyvážit skutečnost, že na nejvyšší politické úrovni chybí ze strany ČR zájem relace prohlubovat. Podporou ekonomické migrace z Ukrajiny navíc Česko instrumentálně a alibisticky využilo Ukrajinců v otázce uprchlické krize.
Vzhledem k pokračující válce na východě Ukrajiny sledovaly česko-ukrajinské vztahy obdobný kurz jako v předešlých letech. Ukrajina sice stále patří k deklarovaným zahraničněpolitickým prioritám ČR, všeobecný zájem o tamní dění ale postupně opadá. K oživení skomírajícího politického dialogu a potvrzení českého postoje na nejvyšší úrovni nedošlo.
Otázka ruského vojenského angažmá na Donbasu a podpora ukrajinského reformního procesu představovaly i v roce 2016 hlavní body společné agendy. Na půdě Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních fór se Česko vyslovovalo ve prospěch ukrajinské územní integrity a trvalo na dodržování minských dohod. Na veřejnosti byl však tento hlas přehlušen řadou nemístných vyjádření a matoucích gest. Nebyly to jen události jako lednová cesta komunistických poslanců do separatisty kontrolovaného Doněcka, účast českých zákonodárců v pozorovací misi během voleb na území samozvaných republik nebo netečnost k ustanovení tzv. konzulátu Doněcké lidové republiky v Ostravě, které oficiální postoj navenek diskreditovaly. Opakovaným zpochybňováním efektivity sankcí vůči Rusku nebo vykreslováním Ukrajiny jako zhrouceného státu nepřispěl k důvěryhodnosti ČR na Ukrajině a v mezinárodním měřítku ani prezident Miloš Zeman.
Specifickým tématem vzájemných vztahů je podpora ekonomické migrace Ukrajinců. Na pozadí probíhající války lze české počínání charakterizovat jako egoistické a zahleděné do sebe. Navíc je tato problematika doprovázena nepatřičnými předsudky – nejen vůči Ukrajincům, ale v souvislosti s migrační krizí i ve vztahu k blízkovýchodním uprchlíkům. V kontextu odmítavého přístupu zemí V4 k unijní migrační politice působila navenek instrumentálně a alibisticky i jinak chvályhodná iniciativa na vytvoření evropského programu na pomoc ukrajinskému vnitřně vysídlenému obyvatelstvu.
Tradičně aktivní bylo Česko v oblasti transformační a rozvojové spolupráce. ČR se v rámci svých projektů primárně zaměřuje na oblast vzdělávání a velvyslanectví v Kyjevě působí v tomto sektoru jako koordinátor donorů. Pokračoval zdravotně humanitární program MEDEVAC. Nově bylo ve spolupráci s ukrajinskou policií zahájeno školení specialistů antikonfliktních týmů. Mezirezortní dohodu o spolupráci uzavřel během cesty na Ukrajinu také ministr kultury Daniel Herman. V rámci projektu na podporu ekonomické diplomacie projednaly zainteresované firmy z obou zemí možnosti vědeckotechnické kooperace ve sféře leteckého průmyslu.
Navzdory těmto posunům v dílčích sektorových otázkách však v česko-ukrajinských vztazích dlouhodobě schází vzájemná komunikace a stvrzení zájmu o spolupráci ve strategických tématech.
