Úsilí: 2
Výsledky: 3
Normativní aspekt: 3
Výsledná známka: 3+
Dlouhodobě dobré vztahy s Tureckem a zájem na zajištění regionální bezpečnosti a stability se částečně dostávaly do rozporu s podporou lidských práv a demokratických principů v zahraniční politice. Problematická byla téměř úplná absence české kritiky autoritářského směřování v Turecku a otvírání tohoto tématu při bilaterálních jednáních.
Turecký režim pod vedením prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje v loňském roce stále zřetelněji nabíral na autoritářských tendencích. Tento vývoj postavil evropskou i českou diplomacii před dilema, jak s nevypočitatelným spojencem jednat. Snaha udržet s Tureckem dobré vztahy ať už z ekonomických důvodů, nebo kvůli jeho vnímání jako dlouholetého spojence v regionu a partnera při řešení tzv. migrační krize, přitom v případě Česka převážila nad potřebnou kritikou turecké represe a porušování lidských práv.
V březnu uzavřela EU dohodu s Tureckem, která měla za cíl omezit neregulérní migraci do Evropy. Dohoda má podobu právně nevymahatelného prohlášení, neboť neprošla řádným legislativním procesem. Ankara v průběhu roku opakovaně hrozila jejím nerespektováním a otevřením hranic do Evropy pro více než tři miliony uprchlíků na svém území v případě, že výměnou nezíská bezvízový styk pro své občany, finanční pomoc ve výši tří miliard eur a další úlevy. Premiér Bohuslav Sobotka i prezident Miloš Zeman tato prohlášení ostře odmítli jako vydírání a ČR stejně jako EU požadovala splnění všech podmínek pro udělení bezvízového styku. Sněmovna naopak kvůli hlasům opozičních i koaličních poslanců tuto dohodu odmítla, čímž podkopala pozici vlády, která na jejím dodržování trvá.
Po červencovém pokusu o vojenský puč v Turecku došlo k čistkám v bezpečnostních složkách a státní správě. Také média, soukromý sektor a opozice byly vystaveny bezprecedentní represi pod záminkou boje s terorismem. Znepokojivý vnitropolitický vývoj vyvolal ostrou kritiku ze strany některých evropských států i představitelů EU a ovlivnil rozhodnutí Evropského parlamentu, který pak v listopadu hlasoval pro pozastavení přístupových jednání Turecka s EU.
Česká pozice byla však celkově mírnější. Mezi hlavní projednávaná témata při prosincové návštěvě ministra Lubomíra Zaorálka v Ankaře patřila ekonomická spolupráce a vyzdvihnutí důležitosti zmíněné migrační dohody. Navzdory tureckému domácímu dění padlo z české strany i ujištění o podpoře při pokračování přístupových jednání s EU. ČR je dlouhodobým zastáncem členství Turecka v EU a pokračování přístupových jednání i v současné situaci zdůvodňuje nutností uchovat si vůči těžko předvídatelnému partnerovi alespoň tuto poslední páku. Ačkoli lze s tímto argumentem do jisté míry souhlasit, nedemokratické tendence by v bilaterálních vztazích neměly zůstat bez komentáře.
