• Údajný spor o směřování zahraniční politiky podporující dojem rozděleného národa ve skutečnosti slouží některým politikům.
• Přikloněním se na jednu či druhou stranu chtějí všichni vytěžit politické body – od Miroslava Kalouska až po Andreje Babiše.
• Hodnotový rozměr se ale začal z české zahraniční politiky pomalu vytrácet již před mnoha lety a vinit z něj pouze prezidenta Zemana či současné vrcholné politiky ČSSD je velmi krátkozraké.

Po úterním poníženém prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, distancujících se od schůzky ministra kultury Hermana s nejvyšším tibetským duchovním vůdcem, nabraly vzedmuté emoce na síle a nad Českem zavlály tibetské vlajky. Znovuožil tak souboj politiků zarámovaný jako střet zastánců lidských práv a demokracie a ohýbačů zad před čínským autoritativním režimem.

Jednotlivým postojům však nelze přikládat přílišný význam. Jedná se totiž spíše o zástěrku jiných politických cílů.

Pro část české společnosti tibetská vlajka představuje výrazný symbol a definici české pozice ve světě. Politici ale využívají dalajlamu a Tibet jako součást vlastního politického boje, jež vede k prohlubování propasti mezi dvěma domnělými tábory – liberální elitou větších měst (prezidentem nazývanou „pražskou kavárnou“) a zbytkem společnosti. Odpůrci prezidenta Miloše Zemana bijí na poplach, protože podobným poklonkováním Číně přicházíme o svou tvář. Hrad považuje Tibet za politický kýč a protistranu viní z poškozování českých ekonomických zájmů.

Uvědomme si ale, že údajný spor o směřování zahraniční politiky podporující dojem rozděleného národa ve skutečnosti slouží některým politikům. Přikloněním se na jednu či druhou stranu chtějí všichni vytěžit politické body – od Miroslava Kalouska až po Andreje Babiše, kteří se výjimečně postavili na stejnou stranu barikád. Bylo by báječné, kdyby na jeho pozadí došlo k probuzení zájmu o zahraniční politiku a její lidskoprávní rozměr, ale minulé zkušenosti naznačují, že to dopadne jako vždy.

Hodnotový rozměr se začal z české zahraniční politiky pomalu vytrácet již před mnoha lety a vinit z něj pouze prezidenta Zemana či současné vrcholné politiky ČSSD je velmi krátkozraké. Spory o primátu lidskoprávní politiky či ekonomických zájmů se projevily už v éře Topolánkovy vlády. Preferenci byznysu na úkor lidských práv pak naplno deklaroval premiér Petr Nečas. Bojovníci za lidská práva v obou vládách přihlíželi jejich postupné demontáži, tu s menším či větším brbláním. Jakmile ale povolíte stavidla, i velký rybník se časem vypustí, obzvlášť když se jej budete snažit ucpat slámou jen jednou za rok.

Výsledek současné bitvy generálů stojících v čele dvou táborů je předem jasný. Jakmile budou za pár dní staženy vlajky ze stožárů, skončí pokřikování a urážení se v médiích a vinění se z bezhodnotovosti a pravdoláskařství, česká politika se vrátí zase do normálu. Licoměrní bojovníci za lidská práva z politických stran pak budou nadále vesele ignorovat zahraničněpolitickou debatu. Prezident si promne ruce, spokojeně si odfrkne za humbukem, kterým znovu rozdělil společnost, a bude dál pomáhat svým přátelům rozvíjet byznysové zájmy v Číně. Desátého března znovu na zteč!