Úsilí: 3
Výsledky: 4
Normativní aspekt: 4
Výsledná známka: 4+
Kroky České republiky v Sýrii jsou do velké míry v rozporu s její rolí zastánce lidských práv v mezinárodní politice. Rozhodnutí zachovat v Damašku diplomatickou misi se stává obtížně obhajitelným, především vzhledem k dění v Aleppu na sklonku roku a mezinárodní kritice tamního režimu. V tomto kontextu jsou problematické i další české aktivity, které naznačují snahu o prohlubování vztahů s Damaškem. Na domácí scéně pak nad věcnou debatou o komplexních problémech spojených se syrským konfliktem převážil oportunismus a tendence za každou cenu sbírat politické body. A konečně, neochotu rovně se podílet rámci EU na přijímání uprchlíků nemůže omluvit ani štědrá a efektivní humanitární pomoc.
Válka v Sýrii a její důsledky jsou nejpalčivějším problémem na Blízkém východě, kterému česká diplomacie v uplynulém roce čelila. ČR pokračovala ve svém pochybném angažmá v zemi a v rozvíjení ekonomických vztahů s režimem prezidenta Bašára Asada, ale zároveň poskytovala humanitární pomoc. Balancovala přitom na hraně mezi (do jisté míry) pragmatickým rozhodnutím zachovat přímé komunikační kanály se syrskou vládou a udržováním příliš vřelých vztahů s režimem, na který jsou pro válečné zločiny uvaleny sankce a jenž čelí mezinárodní kritice.
Kromě hledání politického řešení konfliktu a jednání o humanitární pomoci čeští představitelé pokračovali v diskuzích o účasti na poválečné obnově Sýrie. Dokladem prohlubování obchodních vztahů se syrským režimem byla říjnová cesta náměstka Martina Tlapy do Damašku (již druhá od roku 2015) a konference pro české exportéry zaměřená právě na rekonstrukci Sýrie, kterou Ministerstvo zahraničních věcí uspořádalo v listopadu. Obchodní jednání na vysoké úrovni v době, kdy válka není zdaleka u konce, je ale těžko slučitelné s lidskoprávní agendou a dodává politický kredit prezidentu Asadovi.
Terčem kritiky se stala především role české ambasády v Sýrii. Její udržování sice může odrážet české spojenecké závazky a umožňuje hladší realizaci humanitárních projektů, avšak další činnost a veřejná vystoupení velvyslankyně Evy Filipi velmi křehkou hranici mezi strategickým jednáním a legitimizací autoritářského režimu narušují. Prosincová návštěva tří poslanců v Damašku v době nejkrvavějších bojů v Aleppu a opožděná reakce Ministerstva zahraničních věcí na tamní události pak činí obhajobu české pozice ještě obtížnější.
ČR kladla důraz na humanitární pomoc, což odráží její prioritu řešit důsledky syrského konfliktu, a zejména migraci z oblasti, přímo v regionu. Skrze finanční podporu projektů mezinárodních a domácích organizací i materiální pomoc pomáhala místnímu obyvatelstvu přímo v Sýrii i lidem v uprchlických táborech v okolních zemích. V červnu vláda navíc odsouhlasila vyčlenění 195 miliónů korun na humanitární, rozvojovou a rekonstrukční asistenci Sýrii pro roky 2016–2019.
Snaha zmírnit důsledky konfliktu či porozumět dění v Sýrii, kterou aktéři zahraniční politiky často obhajují zachování české ambasády, se ale nepřelévá do vnitropolitického prostředí. Stále chybí ochota přijmout syrské uprchlíky přímo v ČR a vést o tamním dění a o migraci věcnou a informovanou debatu.
