První české předsednictví v roce 2009 si budeme navždy spojovat s úspěšným řešením plynové krize, pádem vlády Mirka Topolánka v jeho průběhu a začátkem politické dráhy Jana Fischera. To druhé proběhne již podle pravidel stanovených Lisabonskou smlouvou, která zavedla stálé předsednictví v Evropské radě (předseda Evropské rady, toho času Charles Michel) a v evropské zahraniční politice (Josep Borrell). Český premiér nebo premiérka tak nebudou řídit jednání se svými protějšky a o stejnou výsadu přichází šéf či šéfka české diplomacie. Přesto má předsedající stát ve svých šesti měsících příležitost do značné míry ovlivňovat, co se v Unii dojedná.

(…) Předsednictví je rovněž příležitostí přiblížit Evropskou unii občanům. Ukážeme-li, že se Česká republika na evropské integraci pozitivně podílí, můžeme se dočkat větší důvěry v Evropskou unii. Poselství zdůrazňující český vklad do evropské politiky by nabídlo vhodný „protinarativ“ vůči obvyklé úkorné sebeprezentaci Čechů v Evropě jako slabých a marginalizovaných.

Předsednictví samozřejmě ovlivní kromě aktuálního dění v EU a ve světě i vnitropolitický vývoj v České republice. České předsednictví v Radě EU má proběhnout jen několik měsíců po řádných parlamentních volbách a v době kampaně před volbami prezidentskými. Vzhledem k roztříštěnosti a vyhraněnosti české politické scény je nezbytné počítat i s variantou mnohaměsíčních vyjednávání o sestavení nového kabinetu a vypjatou politickou atmosférou. Politická stabilita by přitom měla být pro toto období vyšším společným zájmem. Kromě zahájené veřejné konzultace je proto nezbytné, aby vláda již v době přípravy projednala i s demokratickou opozicí, čeho chce dosáhnout.

Více se dočtete v článku pro DeníkN.