Úsilí:                            2-

Výsledky:                    3-

Normativní aspekt:    4+

Výsledná známka:    3

V otázce nastavení lidskoprávní a transformační politiky nedošlo v roce 2016 k zásadnějším změnám, což je po dvou letech diskuzí a dílčích úprav pozitivní. Koncepční změny provedené v minulých letech nejsou v praxi zatím znatelné. Hlavní výzvou české lidskoprávní politiky je koherence při jejím prosazování. Nejenže v případě tzv. migrační krize, vztahů s Čínou a přístupu k syrské válce Česká republika neukázala, že se chce řadit mezi obhájce lidských práv a lpět na humanistické tradici své zahraniční politiky, ale dokonce se chovala přesně opačně. Dobrou zprávou je na druhou stranu příslib navýšení prostředků na podporu transformační spolupráce.

V české diskuzi o lidských právech v zahraniční politice po letech utichl spor mezi zastánci koncentrace na občanská a politická práva a proudem, který prosazoval rozšíření prioritních oblastí o práva ekonomická, kulturní a sociální. Jeho jediným dozvukem byla debata o Strategickém rámci ČR 2030. Akcent na podporu demokracie a prosazování lidských práv ve světě byl do tohoto souborného koncepčního dokumentu nakonec zařazen.

Změna cílů lidskoprávní a transformační politiky ČR, ke které došlo schválením nových koncepčních materiálů v roce 2015, se v její praktické realizaci příliš neodrazila. MZV nepřistoupilo k úpravě metodiky a nástrojů a v rámci projektové podpory bylo možné zaznamenat jen drobný posun důrazu směrem k ekonomickým a sociálním právům. Ukázalo se tak, že drobné změny možné jsou, avšak záleží především na kapacitách neziskového sektoru, který projekty implementuje. Pozitivním krokem byla diskuze o prioritních zemích transformační spolupráce, která má nyní podle nové koncepce probíhat každoročně. Kladně lze hodnotit i usnesení vlády o dalším nárůstu prostředků, které budou vynaloženy na transformační spolupráci v letech 2018–2019.

Hlavní výzvou pro Českou republiku tak bylo dodržování základních východisek lidskoprávní politiky: principů koherence, kredibility a otevřenosti. To bylo zřejmé v přístupu k uprchlické krizi a politice vůči Číně a Asadově režimu v Sýrii. Zejména v polarizované debatě o přístupu k Číně bylo patrné, že polemika mezi zastánci prosazování lidských práv ve světě a odpůrci této dimenze zahraniční politiky, kteří mylně argumentují tím, že opuštění hodnotového rámce pomůže českým ekonomickým zájmům, neskončila. Zrušení schůzek ministra Jurečky v rámci jeho plánované cesty do Číny ukázalo, že ani ostentativní odmítnutí lidských práv v zahraniční politice, ke kterému došlo prohlášením ústavních činitelů o strategických zájmech s Čínou, nevede k utužení ekonomických vztahů.