Hnutí ANO hovoří ve svém volebním programu o „srozumitelné a aktivní“ zahraniční politice, která klade důraz na využívání všech možností, jež skýtá členství v Evropské unii. Dále vyzdvihuje zajištění bezpečnosti občanů, kvalitní sousedské vztahy a podporu ekonomické diplomacie. Jde o témata, na kterých se shodne i s ostatními stranami. Když však vzhlédneme od papíru s programem, vynořují se spíš otazníky.
S čerstvým rozchodem Pavla Teličky a ANO už nelze dál přehlížet, že ANO nemá pro zahraničněpolitickou agendu ani mluvčího, ani expertízu. Kromě ministra obrany Martina Stropnického a trojice zbývajících poslanců v Evropském parlamentu (Dita Charanzová, Martina Dlabajová, Petr Ježek, kteří ale do sněmovny nekandidují a od domácího politického dění si drží odstup), se v ANO těmito otázkami nikdo nezabývá a veřejné debaty se neúčastní. Připustíme-li, že rezort zahraničí by byl v této situaci přenechán koaličnímu partnerovi, nesmíme zapomínat na to, že na zahraniční politice se významně podílí premiér. A tím se snadno může stát Andrej Babiš, o kterém si nemůžeme být jistí, zda svůj zahraničně politický program vůbec četl.
Babiš v několika letošních rozhovorech otevřeně podporuje pozici ČR mimo tvrdé jádro Unie a zřetelně se vymezuje proti jakékoli další integraci. Čtenáři programových tezí hnutí ANO v tomto kontextu není jasné, proč se potom program takřka v každé druhé větě ohání evropským řešením – nejde jen o celou paletu bezpečnostních a ekonomických témat, ale kupříkladu i o přípravu nové strategie pro vztahy s Ruskem. Jak vytyčených cílů dosahovat a přitom odmítat přenášení rozhodování na evropskou úroveň, není jasné.
Euro jen po blíže neurčené reformě
Pokud se raději rozhodneme ignorovat nečitelný vztah možného budoucího předsedy vlády k Unii, na kterém zřejmě ztroskotala i spolupráce s Teličkou, je třeba se ANO ptát, jak přesně si jednotlivé programové body vlastně představuje. Tou nejpalčivější otázkou, na níž strana zatím nenabídla věrohodnou odpověď, je přijetí eura. V programu se dočteme o aktivní podpoře reformy eurozóny, po níž by bylo přistoupení možné. Jak by taková reforma měla vypadat, nevíme. Podobně neurčitě je zmiňována nutnost reformovat efektivitu EU, posílit bezpečnostní architekturu v Evropě nebo omezovat migrační toky v zemích původu. Ani zde se však nemluví o navýšení rozpočtu na rozvojovou spolupráci nebo jiných konkrétních krocích. Absence názorů k zahraniční politice v ANO neumožňuje si načrtnuté vize zasadit do širších souvislostí.
Můžeme jen odhadovat, zda Babiš opustil myšlenku z roku 2015, kdy navrhoval, aby k přijetí eura bylo vypsáno právně nezávazné referendum. Rok předtím pro změnu Stropnický hovořilo tom, že Česko nechce na svém územ alianční vojáky, kteří by nám podvědomě připomínali vojska Varšavské smlouvy. Možná jde o banality, které překryl nános času, ale s ohledem na to, že je pronesli dva muži, kteří dnes zahraniční politiku ANO nejhlasitěji reprezentují, stojí za to si je před volbami připomenout. Je příznačné, že ani oni sami se neshodují například v otázce sankcí proti Rusku, které jeden zpochybňuje a druhý obhajuje.
S praporem lidských práv
Perličkou na závěr je deklarovaná podpora lidskoprávnímu rozměru české zahraniční politiky jakožto „významného pilíře“ české diplomacie. Nejen, že kromě vágní zmínky v úvodu není toto téma v programu dále rozpracováno, odkaz na něj chybí ale i tam, kde je to legitimní očekávat – u Číny, Ruska, Východního partnerství nebo Blízkého východu. Všechny tyto regiony jsou chápány buď z hlediska toho, jak nám mohou prospět (obchodem, bezpečnostními garancemi), nebo uškodit (příliv uprchlíků).
Je tedy velkou neznámou, co od ANO v zahraniční politice očekávat. Je pravděpodobné, že pokud bude u moci a zasáhne do programového prohlášení nové vlády, přenechá zahraničně politická témata koaličním partnerům. V horším případě bude osud české zahraniční i evropské politiky směněn za hlas stran, které podpoří menšinovou vládu ANO z opozice. Řeč je o komunistech a SPD.
Text původně vyšel jako blog AMO.
