Ve volbách v Nizozemsku, Francii i Německu zvítězila politika pokračování projektu evropské integrace. Radikální protiintegrační politické strany sice posílily, ale nezískaly podíl na exekutivní moci. Znamená to, že EU bude pokračovat v postupném zpevňování, které zahájila po britském rozhodnutí o vystoupení z EU a utlumení migrační krize z let 2015 a 2016. Po summitu v Bratislavě, který v září 2016 narýsoval hlavní agendu EU v jednotlivých politikách, následovaly další iniciativy a kroky, jež by EU měly dovést k zásadnější reformě. Jedná se zejména o oblast azylové a migrační politiky, eurozónu a obrannou a bezpečnostní spolupráci.

Evropská komise v Bílé knize o budoucnosti Evropy představila v březnu 2017 možné scénáře reforem EU. Summit Evropské rady u příležitosti 70. výročí podpisu Římských smluv ve společné deklaraci vymezil hranice budoucího kompromisu, když mimo jiné odmítl Evropu dvou rychlostí. V září 2017 byl formulován pracovní program Evropské rady na další dva roky pod názvem Agenda lídrů. Podle tohoto dokumentu se má EU věnovat zejména reformám azylové a migrační politiky a eurozóny, budoucnosti evropského rozpočtu a spolupráci v obranné a bezpečnostní politice. Nový francouzský prezident Emmanuel Macron ve svých vystoupeních na Sorbonně a v Evropském parlamentu navrhl ambiciózní plán reformy EU přesahující tyto oblasti, přičemž se soustředil i na sociální rozměr evropské politiky a vnitřní trh. Na francouzské návrhy odpověděla kancléřka Merkelová teprve v dubnu 2018, a to opatrně a v řadě bodů až vágně; zejména v těch týkajících se eurozóny či vnitřního trhu. Společné prohlášení Německa a Francie ve formě Mesebergské deklarace přijaté těsně před červnovým zasedáním Evropské rady pak ukázalo, že obě země se ve svých pozicích přiblížily jen v některých tématech (například v otázce rozpočtu eurozóny či azylové a migrační politice). Návrhy francouzsko-německého tandemu pak narazily na odpor dalších zemí zastupujících jak tzv. severní (Nizozemsko), tak jižní křídlo EU (Itálie).

Navzdory těmto zásadním posunům zaznívalo z České republiky až překvapující ticho. Přitom právě dvojí volby spadající do sledovaného období – parlamentní a prezidentské – měly nasměrovat další vývoj české evropské politiky. Hlubší návrhy na proměnu EU však zůstaly v ČR politickými představiteli opomenuty.

Výjimkou se nestala ani bezpečnostní a obranná spolupráce. V Praze sice proběhla evropská konference spojená s představením diskuzního dokumentu Komise k budoucnosti evropské obrany, avšak české zapojení do této agendy nepřesáhlo evropský podprůměr. (Více o této agendě najdete v kapitole věnované transatlantickým vztahům a bezpečnostní politice.)

Zcela mimo politickou pozornost pak zůstalo pro ČR zásadní téma budoucí podoby eurozóny. V tomto ohledu ČR dlouhodobě trvá na tom, že musí být zahrnuta do všech jednání, na druhou stranu ale opakuje, že pro stanovení českých zájmů v této věci je třeba nejdříve znát jasný reformní plán eurozóny. Obecně pak ČR tvrdí, že dveře do eurozóny musí být pro všechny členské státy nadále otevřené a že podmínky vstupu se nemají dále ztěžovat. Reaktivní až pasivní pozice ČR koresponduje s odmítáním zavedení eura ze strany české veřejnosti a v dohledné době i jasné většiny parlamentních politických stran, dokonce i těch, které se dřív k rychlému vstupu do eurozóny hlásily.

Ze všech evropských témat byla česká pozornost nejvíce nasměrována na budoucnost azylové a migrační politiky, a to i přes výrazně klesající počty příchozích do EU. Česká republika věnovala podstatnou část své energie a politického kapitálu tomu, aby nepřijala žádné žadatele o azyl jak v rámci unijních relokací, za což si vysloužila žalobu před Soudním dvorem EU, tak dobrovolně mimo ně. Svoji pozici navíc zdůraznila nadbytečným vládním usnesením podpořeným napříč politickým spektrem. Migrace se také stala jedním z klíčových témat parlamentních i prezidentských voleb, ačkoliv vesměs redukovaným na silné výroky či proklamace bez představení konkrétních návrhů.

Červnový summit Evropské rady potvrdil nadále chybějící shodu na budoucí podobě společné evropské azylové politiky. Čeští představitelé vydávali za svůj úspěch, že nedošlo k hlasování o relokačních kvótách pro uprchlíky. Kvůli absenci shody na podobě Dublinského nařízení jsou však v ohrožení i s ním úzce provázané další náležitosti připravované reformy. Ty zahrnují posílení Evropské azylové agentury, zlepšení sběru a sdílení osobních údajů o žadatelích o azyl či slaďování podmínek udělení azylu v jednotlivých členských státech. Česká republika se sice účastní souvisejících jednání na technické úrovni, avšak její přístup naznačuje, že preferuje zachování statu quo před rozsáhlejší změnou stávajícího systému, a to i přes všechny jeho zjevné nedostatky.

Ani několik měsíců před odchodem Spojeného království z EU není zřejmé, za jakých okolností se tento krok uskuteční. Jednání o brexitu bylo ve své druhé etapě poznamenáno dlouhodobou nejednotností vlády premiérky Mayové. Ke konkrétní představě budoucích vztahů Spojeného království s EU vláda dospěla až v červenci 2018. Cenou za to byl rozkol uvnitř konzervativní strany a odchod klíčových členů vlády kvůli nesouhlasu s tzv. měkkým brexitem.

V České republice předsedové parlamentních politických stran vydali v únoru 2017 společné prohlášení k jednáním o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Dokument zdůrazňuje úsilí o zachování co nejužších politických, ekonomických a bezpečnostních vztahů mezi EU a Spojeným královstvím při náležitém zohlednění očekávání českých občanů a firem působících ve Spojeném království. Společné prohlášení je ve značné míře obecné, přesto jej lze považovat za příklad dobré praxe sjednocování postojů k určujícím otázkám české evropské politiky. Vládní pozice z dubna 2017 na toto prohlášení navázala a zdůraznila zachování jednotného přístupu sedmadvacítky. Ten také dominoval první etapě jednání, ve kterém sedmadvacítka vystupovala coby jednotný blok a dojednala záruky pro občany EU usazené ve Spojeném království i otázku finančního vyrovnání. V obou případech byly zájmy ČR obhájeny. Z této úvodní fáze tak přetrvává otázka režimu na severoirské hranici. Absence jejího jasného řešení nadále nevylučuje krach celého jednání.

V neposlední řadě byl na jaře 2018 představen návrh příštího víceletého finančního rámce EU pro léta 2021-2027. Kromě relativního snížení prostředků směřujících na kohezní a zemědělskou politiku je součástí návrhu značné zvýšení výdajů na ochranu hranic a zvládání migrace. Hlavní české reakce se však pohříchu netýkaly struktury rozpočtu ani změn v programech, nýbrž požadavku na větší národní flexibilitu při nakládání s prostředky.

Česká republika se dále profilovala v debatách spojených s vnitřním trhem. Zaprvé – spolu s ostatními zeměmi V4 – prosadila, aby se Evropská komise zabývala tématem dvojí kvality potravin, což se nakonec promítlo i do navrhovaných úprav sekundárního práva v rámci balíčku změn, který Evropská komise představila v dubnu 2018 pod názvem tzv. nové politiky pro spotřebitele. V tomto kontextu je důležité podotknout, že k úspěchu vedla i spolupráce mezi vládou a europoslanci a snaha do věci maximálně zapojovat komisařku nominovanou Českou republikou. Zadruhé se výrazně podílela na hledání kompromisu ohledně sporné revize směrnice o vysílání pracovníků, ze které se prozatím i díky úsilí České republiky podařilo vyčlenit sektor mezinárodní silniční dopravy.

Přes jednotící momentum brexitu, jež bylo dále posíleno vnějšími okolnostmi – pokračující agresivní politikou Ruska nebo ústupem USA z multilaterálních fór –, je EU ve výše uvedených otázkách značně fragmentovaná. Pro ČR bylo zásadní zejména dělení na západní a východní část EU, které kromě migrace penetruje i do dalších agend. Patrné to bylo zejména v otázkách dvojí kvality potravin, revize směrnice o vysílaných pracovnících, ve vztahu se Spojenými státy nebo při rozhodování o přestěhování unijních agentur z Británie. Rozdělení EU pak zvýraznily výsledky parlamentních voleb v první polovině roku 2018 v Maďarsku a Itálii a přístup vlád, které z nich vzešly.

***

Již nyní je zřejmé, že závazky obsažené v Agendě lídrů, pracovním programu Evropské rady na období do podzimu 2019, se jen stěží podaří zcela naplnit a že následující měsíce budou pro střednědobou podobu EU klíčové. Evropská unie se nachází v přerodu, který nemá charakter jednání o nové zásadní smlouvě, ale spíše podobu postupných změn či definování dalších společných politik. Cílem představitelů evropských institucí, Německa či Francie je dospět k zásadním dohodám ještě před volbami do Evropského parlamentu plánovanými na konec května roku 2019 tak, aby nové směřování EU navázalo na odchod Británie z EU a korespondovalo se schválením budoucího rozpočtového rámce. Pro ČR tak příští měsíce představují důležité období, ve kterém by se měla projevit jako konstruktivní hráč.

V oblasti migrace a azylu vedle sporu jednotlivých vlád probíhají i neshody napříč unijními institucemi. Podle všeho se však rodí určitý konsenzus ve vztahu k vnějším aspektům evropské migrační politiky: členské státy by vesměs rády migraci řídily mimo Evropu. Na červnové Evropské radě přijatý koncept tzv. regionálních vyloďovacích center však zatím severoafrické i balkánské země kategoricky odmítají. Není navíc vůbec jasné, jak by v těchto centrech probíhala azylová řízení, zda by EU dokázala garantovat bezpečnost migrantů a v neposlední řadě co by se následně stalo s uznanými uprchlíky. Premiér Babiš v této souvislosti opakovaně vyjádřil preferenci tzv. australského modelu (detenční tábory na ostrovech bez možnosti žádat o azyl), který však není ve stávajícím právním a politickém rámci vůbec myslitelný. Čeští představitelé by udělali lépe, kdyby se soustředili na strukturální příčiny nucené migrace a podstatným způsobem posílili humanitární a rozvojové aktivity ČR v zahraničí a plnili v této oblasti alespoň své platné závazky vůči mezinárodním organizacím. Neméně otazníků panuje ohledně budoucnosti reformy vnitřního evropského azylového systému. Jednání se pravděpodobně protáhne do dalšího funkčního období Evropského parlamentu. Česká republika by měla jednoznačně podpořit návrh Komise na rychlé dotažení změn v pěti ze sedmi reformních oblastí, které nezahrnují kontroverzní relokační kvóty a bez kterých veškerá jednání o vnějších migračních politikách zůstávají na půl cesty.

Ve vztazích se Spojeným královstvím se nyní rýsuje spíše dohoda o tzv. měkkém brexitu. Z hlediska zájmů České republiky by se takováto varianta jevila jako nejpřijatelnější, jelikož v zásadě vychází vstříc zachování vzájemných úzkých ekonomických vazeb i zachování práv českých občanů na ostrovech.

Ve druhé polovině roku 2018 se naplno rozběhnou jednání o víceletém finančním rámci na léta 2021-2027. Při vytváření české pozice a výběru priorit bude muset ČR zohlednit, že je třeba využít příštího programovacího období k tomu, aby byly evropské prostředky zacíleny do oblastí umožňujících další ekonomický rozvoj – tedy do vědy, výzkumu, inovací, lidského kapitálu, digitalizace a páteřní infrastruktury. Speciální pozornost by přitom měla věnovat strukturálně zatíženým regionům (zejména Ústeckému a Karlovarskému kraji), které měly dosud s čerpáním evropských peněz problémy. Během rozpočtového období 2021-2027 by se ČR měla také připravit na to, že se na konci příštího desetiletí může stát čistým plátcem do evropského rozpočtu. Klíčové proto bude získávání zkušeností s čerpáním unijních peněz z komunitárních, centrálně řízených programů, ve kterém ČR dosud nebyla úspěšná. Vhodné by také bylo dokončit transformaci Českomoravské záruční a rozvojové banky na národní rozvojovou banku, která by měla na starost přípravu finančních nástrojů, jež umožňují využívat veřejné peníze účinněji díky multiplikačnímu efektu.

V debatě o reformě eurozóny je důvěryhodnost České republiky nadále zatížena skutečností, že nedokáže jednoznačně konstatovat, zda chce do eurozóny vstoupit, resp. za jakých podmínek. Vláda by tedy měla specifikovat reálnou a nominální konvergenci s eurozónou, která je uvedena jako podmínka pro uvažování o vstupu v programovém prohlášení. V případě převedení Evropského stabilizačního mechanismu na Evropský měnový fond a jeho včlenění do primárního práva se pak nabízí příležitost prosadit druhou podmínku ČR, a to zbavit se povinnosti jednorázového vkladu. V dalších otázkách by ČR měla usilovat o to, aby na jednu stranu státy eurozóny byly nuceny dodržovat pravidla, na stranu druhou pak musí být měnová unie dostatečně silná pro překonávání asymetrických šoků. V tomto smyslu je namístě podpořit i společný rozpočet eurozóny, bude-li jeho využití podmíněno strukturálními reformami v zemích, které by z něj čerpaly. I českou ekonomiku, úzce profilovanou na export a strojírenský sektor, mohou podobné otřesy v budoucnu zasáhnout. Vyvaruje-li se pak eurozóna ekonomických obtíží a bude-li prosperovat, lze střednědobě očekávat i posun v pohledu veřejnosti na zavedení eura v ČR.

V tématu dvojí kvality potravin bude pro ČR podstatná plánovaná legislativní úprava. Vláda by v tomto ohledu měla nadále úzce spolupracovat s českými europoslanci, kteří si v této otázce již vydobyli značný respekt. I z tohoto důvodu by mělo být prioritou dojednání legislativy v rámci končícího funkčního období Evropského parlamentu.

Stejně tak by mělo být prioritou uzavření silničního balíčku, aby bylo vyjasněno, pro které oblasti budou při vysílání pracovníků platit zvláštní pravidla. Celá diskuze o tomto tématu, české hájení zájmů zaměstnavatelů na jedné straně a tlak na socioekonomickou konvergenci členských států na straně druhé pak pro ČR znamená delikátní dilema. Levnější pracovní síla nemůže pro ČR představovat dlouhodobou konkurenční výhodu v EU a ČR musí do budoucna počítat s přehodnocením této pozice.

V roce 2019 proběhnou volby do Evropského parlamentu, což je příležitost představit české veřejnosti klíčová evropská témata, a rozšířit tak debatu o EU, jež se v posledních letech zploštila na téma migrace. Vzhledem k polarizaci politického prostředí v ČR nelze něco takového čekat od politických stran. Iniciativy se proto musí chopit občanská společnost, odborné kruhy a média. V neposlední řadě je třeba naplno rozběhnout přípravy na české předsednictví v Radě EU, připadající na druhou polovinu roku 2022.

Kontext

• Jednání o podobě brexitu, reformě eurozóny, evropském rozpočtu
a revizi azylové a migrační politiky před volbami do EP, 

• fragmentace EU na osách sever–jih a západ–východ, 

• hrozba výrazného posílení protiunijních sil ve volbách do EP. 


Současnost

• České zaměření na migrační politiku a opomíjení dalších témat – například reformy eurozóny, 

• přispívání k dělení EU na ose západ–východ, 

• zneužívání evropské politiky pro domácí politické účely, 

• polarizace evropské agendy v ČR. 


Doporučení

• Usilovat o dohodu o měkkém brexitu,
• podporovat rychlé dokončení revize azylové a migrační politiky, silničního balíčku a legislativy o dvojí kvalitě potravin,
• jasněji formulovat podmínky českého vstupu do eurozóny a přispívat do debaty o její reformě,
• připravovat se na předsednictví v Radě EU v roce 2022,
• zkvalitňovat debatu o EU před volbami do EP.