Česká diplomacie se citelnější snahou o stabilizaci mezinárodního prostředí – natož viditelným příspěvkem – pochlubit nemohla. Nejenže se Česko v zahraniční politice nevyznačovalo proaktivním přístupem, ale často nepředvídatelné, nebo dokonce obstrukční jednání zahraničněpolitických aktérů i domácích politických elit spíše oslabovalo existující partnerství. Důležitým otázkám se ČR věnovala pozdě, pokud vůbec, a v obvykle silných tématech, jako je Východní partnerství nebo lidská práva, bylo českou diplomacii slyšet jen málo.

„Vzhledem k tomu, jak dynamický rok máme za sebou, mělo být strategické uvažování v české zahraniční politice přítomno víc než kdy dřív. Ale nebylo,” uvádějí autoři v úvodní kapitole.

Mezi nejhůře hodnocené aspekty české zahraniční politiky analytici označují visegrádskou spolupráci, azylovou a migrační politiku či vztah s Ruskem. Kladně naopak hodnotí bilaterální vztahy ČR s Německem a Polskem.