Alí Lárídžání nebyl mimo Írán dosud příliš znám. Ale byť ještě nedosáhl padesátky, má za sebou bohatou kariéru v řadě vlivných institucí režimu, který je produktem islámské revoluce z roku 1979. Stejně jako mnozí z jeho vrstevníků, tedy i Mahmúd Ahmadínežád, prošel v 80. letech za války s Irákem Islámskými revolučními gardami. Následně působil ve vládě prezidenta Hášemí Rafsandžáního jako ministr kultury a islámského vedení. Od roku 1994 pak po deset let stál v čele IRIB (Islamic Republic of Iran Broadcasting), státní instituce provozující televizní a rozhlasové vysílání a mající mimořádně silný vliv. Už tam ho jmenoval nejvyšší vůdce, který si udržuje nad touto institucí osobní kontrolu. V loňských volbách hlavy státu Lárídžání soupeřil s Ahmadínežádem a dalšími šesti kandidáty. Do klání vstupoval jako muž, který se těšil podpoře vlivných konzervativních frakcí a poté i jako oficiální kandidát Rady pro součinnost revolučních sil. Nicméně na rozdíl od Ahmadínežáda, jejž podpořily Islámské gardy a milice Basídž a který se svým populistickým programem obracel zejména na nespokojené příslušníky nižších a středních vrstev, nebyl Lárídžání schopen získat širší podporu a skončil s necelými 6 % na šestém

místě.Oproti Ahmadínežádovi, který se na voliče – očividně úspěšně – snažil působit jako muž z lidu, jímž také jako syn dělníka z teheránského předměstí je, představuje Lárídžání příklad člověka, který má privilegované zázemí. Narodil se v samém centru šíitské učenosti a místě věčného odpočinku imáma Alího, v iráckém Nadžafu. Jeho otec byl významný šíitský duchovní, velký ájatolláh Hášem Ámolí, který se však politicky neangažoval. Na rozdíl od svého bratra Sádegha, který je v současnosti členem Rady dohlížitelů, mocné konzervativní instituce, jejímž úkolem je chránit stát před erozí jeho islámského charakteru, se Alí Lárídžání nevydal ve stopách otce, ale začal studovat matematiku, informatiku a poté i západní filozofii. Sňatkem s dcerou ájatolláha Mortezy Motahharího, jednoho z Chomejního spolupracovníků a vůdců islámské revoluce, který byl v jejím průběhu zabit, dále upevnil své rodinné vazby na porevoluční establishment, v němž má duchovenstvo preferované postavení.Je obtížné soudit, zda by se i bez svého rodinného zázemí a osobních vazeb na mocné muže íránské teokracie mohl stát jako třicátník ministrem a poté zodpovídat za propagandistický aparát. Ačkoli příslušnost ke „správné rodině“ a vazby na duchovenstvo nemusí být v Íránu jedinou možnou cestou k moci, jak ostatně dokládá i příklad Ahmadínežáda a jeho „nových“ lidí, kteří se vypracovali skrze bezpečnostní aparát režimu, nepochybně je stále velkou výhodou. Lárídžání disponuje tím, co je v Íránu důležitější než podpora veřejnosti, totiž důvěrou nejvyššího vůdce. Byl také členem úzkého kruhu jeho poradců. A i když byl do čela Nejvyšší rady národní bezpečnosti dosazen v rámci personální rošády po prezidentských volbách, jeho nominace sama o sobě nutně neodráží posun k větší radikalizaci režimu či konfrontačnímu kurzu, který je patrný právě z postojů nového prezidenta. Pravda, Ahmadínežád se rétorikou a neústupností silně odlišuje jak od svého předchůdce Chátamího, tak od Lárídžáního. Nicméně prezident nemá v rozhodovacím procesu v otázkách národní bezpečnosti hlavní slovo. To má rahbar a Chameneího mužem je Lárídžání.

Kdo je správný konzervativec

O Lárídžáním se tvrdí, že ač loajální stoupenec režimu a konzervativního směřování země, je politikem schopným pragmatické kalkulace. Na rozdíl od prezidenta má dostatečné vzdělání a znalosti o Západu a spíše než o existenciálním boji islámského světa se Západem, o mučednictví a potřebě obnovení porevoluční atmosféry hovoří o národním zájmu a národní vůli. Zdůrazňuje význam geopolitické situace Íránu a toho, že izolováním Íránu by mohl ztratit právě Západ více než Íránci. V souvislosti s jaderným programem vyzdvihuje národní konsenzus, který mezi Íránci existuje, a ochotu Íránu poskytnout záruky, že jaderný program bude probíhat výlučně v mezích Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Avšak požadavek mezinárodního společenství, aby Írán upustil od experimentů souvisejících s nejzneužitelnější částí programu, totiž obohacováním, odmítá a hovoří o novém, globalizačním imperialismu, kdy je prý státům třetího světa zamezován přístup k nejmodernějším technologiím, aby byly drženy v závislosti na západních mocnostech. Přestože v souladu s jednotným íránským postojem bezvýhradně trvá na právu Íránu vyvinout a provozovat úplný palivový cyklus, naznačuje, že by jeho země za určitých okolností mohla přistoupit na nabídku Moskvy, podle níž by obohacování mohlo probíhat právě na ruském území.Někteří komentátoři tvrdí, že po loňských volbách probíhá v Íránu skrytý mocenský boj, už ne mezi konzervativci a reformisty, nýbrž dvěma konzervativními frakcemi. Tu první představují radikální ideologové ovládající od roku 2004 parlament a nyní i prezidentský úřad. Druhou pak umírnění, pragmatičtí stoupenci konzervativní politiky, jejichž představitelem je poražený prezidentský kandidát Rafsandžání. Lárídžáního sice nelze automaticky házet do druhé skupiny, ale pravděpodobně je přesvědčen, že přetrvání současného režimu, jehož podpora ve veřejnosti stále klesá, nezaručí příklon k radikální protizápadní a konfrontační politice. I proto zdůrazňuje nezbytnost racionality vůči výzvám, které před Íránem stojí. Jedná tak spíše v souladu s postoji umírněných konzervativců.

Pro čínskou cestu

Co z toho všeho plyne? Podle jedné z diskutovaných alternativ je vyhrocení jaderných ambicí a ostrá zahraničněpolitická linie Íránu příležitostí, jak sjednotit politickou scénu po otřesu z nečekaného vítězství Ahmadínežáda. Režim nyní prokázal svou flexibilitu. Jednak tím, že mnozí z poražených soupeřů, jako právě Lárídžání, byli dosazeni na vlivné pozice. Anebo tím, že lidé jako Rafsandžání na svých dosavadních postech zůstali. Rafsandžání, který je dlouholetým předsedou Rady pro určování zájmů režimu, navíc získal od nejvyššího vůdce rozšíření svých pravomocí, čímž – dílem i na úkor prezidenta – dále upevnil své postavení.Konkrétní otázka ale zní jinak: Která z výše uvedených skupin je s to účinněji ovlivňovat další směřování Íránu v oblasti národní bezpečnosti a jaderného programu? Umírnění konzervativci typu Lárídžáního, tedy většinou lidé, kteří jsou již dlouho na špičce establishmentu, konfrontaci nepodporují. S určitým zjednodušením lze říci, že za vzor pokládají „čínskou cestu“: zachovat politický status quo i současnou liberalizaci v oblasti hospodářství a udržovat racionální vztahy se Západem. Oproti tomu radikální konzervativci typu Ahmadínežáda deklarují připravenost hájit „národní zájem“, tedy i právo obohacovat uran, všemi prostředky a za každou cenu. Onou cenou jsou i případné sankce a mezinárodní izolace, možná i ozbrojený konflikt. Často argumentují příklady Iráku a KLDR. Irák byl před třemi lety napaden a režim padl. Vyzývají proto k následování příkladu komunistické KLDR, která tím, že odstoupila od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a získala bombu, přiměla USA přinejmenším vyjednávat.Takže byť samotný Lárídžání konečné rozhodnutí přijímat nebude, mohl by hrát roli jazýčku na vahách mezi umírněným a radikálním postojem k jadernému programu, potažmo i dalšímu vývoji v Íránu. Tamní pragmatici tak mají šanci světu ukázat, že stojí za to s nimi počítat.

Alí Ardašír Lárídžání

Narozen v roce 1958 v iráckém Nadžafu jako syn velkého ájatolláha; bratr Sádegh je členem Rady dohlížitelů (duchovních nominovaných rahbarem), druhý bratr byl poslancem; sám je zetěm jednoho z vůdců islámské revoluce ájatolláha Mortezy Motahharího;80. léta – člen Islámských revolučních gard;90. léta – člen vlády;1994 – šéf íránského televizního a rozhlasového vysílání;2005 – kandidát v prezidentských volbách.Od léta 2005 tajemník Nejvyšší rady národní bezpečnosti a hlavní jaderný vyjednavač.