V situaci, kdy se strany sporu přebíjejí různými historickými výklady je rozsouzení sporu těžké, zejména pokud jde o Čínu a Japonsko s přetrvávajícími reminiscencemi z období druhé čínsko-japonské války (1937-1945). Nicméně faktem je, že Japonsko ostrovy kontroluje od roku 1895 a tato kontrola byla přerušena jen americkou okupační správou v letech 1945-1972. USA se vyhnuly ožehavé otázce, komu patří suverenita nad ostrovy tím, že ostrovy vrátilo pod správu Japonska, aniž by specifikovaly, jestli ostrovy Japonsku patří. To umožňuje USA zastávat zdánlivě neutrální postoj. Důležitějším faktorem ovšem je, že obranná smlouva mezi Japonskem a USA se vztahuje na všechna území pod japonskou správou a tudíž i na ostrovy Senkaku.
Situace v oblasti se poprvé po delší době vyhrotila v září 2010, kdy se čínská rybářská loď střetla s plavidlem Japonské pobřežní stráže, což vyústilo v zatčení kapitána čínské lodi. Incident se proměnil v krizi mezi Pekingem a Tokiem a situace se uklidnila až poté, co byl čínský kapitán propuštěn. Čínsko-japonské vztahy se vyostřily znova v létě 2012 poté co starosta Tokia Šintaro Išihara deklaroval záměr odkoupit ostrovy od soukromého vlastníka. Srpen 2012 se nesl ve znamení rozsáhlých protijaponských demonstrací v Číně a pokusu nacionalistických aktivistu z Číny, Hong-kongu, Tchaj-wanu a Japonska proniknout do oblasti, v čemž se jim snažila zabránit Japonská pobřežní stráž.
V září 2012 do sporu vstoupila japonská vláda a odkoupila (tj. znárodnila) ostrovy. Ze strany vlády se jednalo o pokus zabránit stejnému kroku ze strany populistického starosty Tokia. Nicméně tento krok vyvolal další protesty v Číně. Tchaj-wanský prezident Ma Jing-ťiou navrhl již v průběhu srpna mírovou iniciativu, ta ovšem zůstala ignorována jak Tokiem, tak Pekingem, mj. i kvůli problematickému statusu Tchaj-wanu, který je sám předmětem teritoriálního nároku ze strany Číny.
Napětí se přeneslo i do začátku roku 2013 a projevilo se mj. i pravidelnějšími hlídkami čínské pobřežní stráže a přelety vojenských letadel čínského letectva. V oblasti se objevilo i čínské námořnictvo, což lze chápat jako příznak rostoucího napětí, vzhledem k faktu, že doposud v oblasti hlídkovaly téměř výhradně plavidla pobřežních stráží, které v obou zemích patří pod civilní správu. Důsledkem je, že se více než kdy v minulosti objevují obavy, že spor může přerůst v ozbrojený konflikt, který by se týkal, tři největších světových ekonomik. Důvodů k optimismu je však vícero. Hlavním je pochopitelně provázanost obou ekonomik, neméně důležitá je skutečnost, že Senkaku jsou pod vzájemnou obrannou smlouvou mezi Japonskem a USA. Peking jako ta strana, která se pokouší o změnu status quo, by v případě vypuknutí bojových akcí riskovala konflikt, který by minimálně zahrnul americké síly na Okinawě a dalších základnách v Japonsku. Jedna věc je hrát na strunu vlasteneckých nálad a využívat protijaponské nálady a druhá je riskovat konflikt, který by přesáhl význam sporné oblasti. To ovšem neznamená, že i do budoucna nebudeme svědky podobných střetů jako v loňském roc