Hospodářských potíží evropských zemí a společností pružně využívá další z aktérů, označovaných dnes za budoucí supervelmoc – Čína. Během poměrně krátké doby došlo k radikálnímu zvratu vnímání vzájemného postavení. I když dynamický rozvoj čínské ekonomiky je už dlouho diskutované téma, „evropský model“ byl spíše dáván za vzor, než aby byla kvůli Číně zpochybňována jeho funkčnost.

Přesně k tomu ale dnes dochází. Pro Evropany je svým způsobem šokující, že Čína, do značné míry stále vnímaná (a oficiálně se prezentující) jako vedoucí představitel „třetího světa“, náhle ve velkém skupuje řecké vládní dluhopisy, pronajímá si přístav ve Středozemním moři, proniká do energetické infrastruktury v jihovýchodní Evropě nebo kupuje automobilky s tradicí dlouhou desítky let.

Máme se tedy bát Číňanů, „i když přinášejí dary“? Domnívám se, že v tomto případě je třeba oddělit politické a ekonomické hodnocení čínského pronikání do Evropy. Předně je třeba připomenout, že čínské investice v evropských zemích sice mají rostoucí tendenci, ale nedosahují zdaleka takových hodnot (bez nákupu dluhopisů), jako čínské investice např. v subsaharské Africe nebo latinské Americe. Fakt, že se čínští investoři cca poslední tři roky více zaměřují na jižní a jihovýchodní Evropu, lze interpretovat jako snahu zajistit si silné postavení v chudších zemích Evropské unie (Řecko, Portugalsko), zemích, které v poslední vlně vstoupily do EU (Bulharsko, Rumunsko) či které se patrně členy EU stanou (Srbsko), a jejich prostřednictvím ovlivňovat budoucí politiku EU. Nemalou roli v čínských kalkulacích však hraje logika ekonomické výhodnosti. Během krize se z jihovýchodní a jižní Evropy stahoval evropský kapitál, nechávaje větší prostor pro čínské firmy, jež jsou obecně ochotny jít do většího rizika.

Čínskou ekonomickou ofenzivu v Evropě vedou tři logické impulzy. Za prvé, čínské společnosti expandují v oblastech, kde mají komparativní výhodu danou zkušenostmi z domácího trhu a schopností nabídnout nižší cenu práce. To se týká např. infrastruktury (viz často diskutované stavby dálnic za 1,3 miliardy zlotých v Polsku). Druhou oblastí, kde jsou čínské aktivity dobře viditelné, jsou investice vedené strategickou úvahou, ať už to jsou investice do energetiky (např. v Bulharsku, kde dosud není plně liberalizovaný trh s energiemi, což ze zdejších elektráren činí potenciálně výnosnou investici, nebo v Rumunsku, kde Čína projevuje zájem o větrné elektrárny) nebo nákupy etablovaných značek a nových technologií. Ve Spojených státech Číňané koupili v roce 2005 divizi osobních počítačů IBM – a dnes už nikoho nepřekvapí, že na jeho pracovním stole trůní ThinkPad značky Lenovo. A ačkoliv jsou značky Saab a Volvo často vnímány jako etalony automobilové kvality, faktem je, že čínský kupec znamenal pro tyto společnosti nikoliv hrozbu, ale poslední naději na záchranu. Převzetí tohoto typu jsou pro čínské společnosti jedinečnou příležitostí vstoupit do nových segmentů trhu a získat zkušenosti např. i v oblasti marketingu či managementu.

Třetí a mnohem problematičtější oblastí čínských aktivit v Evropě jsou masivní nákupy vládních dluhopisů – po řeckých a španělských projevila čínská vláda už podruhé zájem o portugalské dluhopisy. Na jedné straně jsou nákupy evropských dluhopisů pro Čínu, disponující přebytkem devizových rezerv, především vítanou investiční příležitostí. Čína má jednoznačný zájem na tom, aby Evropská unie a eurozóna jako její součást fungovaly pokud možno bezproblémově, už proto, že jde o největší odbytiště čínského zboží. Současně se snaží diverzifikovat měnové rezervy a neinvestovat pouze do dolaru. Na stranu druhou nelze podcenit nebezpečí politického tlaku na státy, jejichž věřitelem se Čína stává, stejně tak jako tlaku na eurozónu jako celek. ČLR požaduje od Evropy několik zásadních rozhodnutí, např. udělení statusu tržní ekonomiky nebo zrušení zbrojního embarga. Dlouhodobě usiluje i o zmírnění kritiky stavu lidských práv v ČLR, izolaci Tchaj-wanu nebo snížení politické podpory tibetské exilové vládě. Dobrým příkladem skutečně uplatněného čínského nátlaku bylo rozhodnutí představitelů Srbska (kam Čína masivně investovala, mimo jiné např. do rekonstrukce jaderné elektrárny za 1,25 miliard USD) neúčastnit se ceremoniálu předání Nobelovy ceny čínskému disidentovi Liou Siao-poovi. Srbsko svůj postoj změnilo až poté, co vzbudil v Evropské unii, kam chce země vstoupit, značnou nelibost. Pokud by se pod podobným tlakem ocitlo více zemí v závažnější situaci, mohl by to být pro EU nemalý politický problém.