Pomozte firmám

Podle nyní bleskově projednávané novely zákona mají dostat státní dotaci ty firmy, které se rozhodnou zaměstnat na dobu neurčitou mladé lidi do 25 let ze sociálně slabých vrstev (maximálně s maturitou, žijící na předměstí, z rodin pobírajících dávky). Dotace má činit 400 eur měsíčně v prvním a 200 eur měsíčně ve druhém roce zaměstnání. Vláda si od toho slibuje, že zvýší motivaci firem zaměstnávat mladé lidi od 16 do 25 let věku, mezi nimiž teď celá čtvrtina marně hledá zaměstnání.

Levicová opozice proti nové vymoženosti již tak přebujelého sociálního systému pochopitelně nic nenamítá. Ekonomové, kteří nad sociální politikou de Villepinovy vlády ještě nezlomili hůl, ale argumentují, že nejde o systémovou reformu, nýbrž o nástroj, který mnoho nezmění a bude stát státní pokladnu další peníze.

Ekonomický publicista Yves de Kerdrel shrnul v listu Le Figaro reálné problémy francouzského trhu práce do několika bodů. Jednak je systém pracovního práva archaicky nastaven tak, aby chránil pracovní místa, nikoli zaměstnance. Nepočítá například s přesunem míst mezi odvětvími (což je v období globalizace značně omezující). Dalším problémem je přebujelost pracovního práva, v němž za posledních dvacet let vznikla spousta protikladných norem. Zaměstnavatelé žijí v nejistotě, jaké normy pro jejich zaměstnance vlastně platí (a zaměstnanci rozpornost práva využívají k soudním sporům v případě propuštění – jen loni jich bylo více než 135 000). Se zřizováním nových míst si to často třikrát rozmyslí. Řešení nacházejí ve využívání neplacených stáží studentů a ve smlouvách na dobu určitou, jejichž počet se během posledních dvou desetiletí zosminásobil.

Francie tak pomalu vybředá ze třetí společenské krize během posledního roku – odmítnutí evropské ústavy, podzimní revolta na předměstích a nyní odpor proti CPE. Všechny tři měly kořeny v krizi sociálního státu, který není schopen dostát svým závazkům a očekávání lidí. Ve všech třech se však odrazila také politická krize gaullismu, reprezentovaného stárnoucím prezidentem Chirakem.

Třiasedmdesátiletý muž v čele státu, mající důvěru jen 29 % Francouzů, již potřetí během jednoho roku zklamal očekávání vkládaná ve státníka. Neprokázal dostatek důvěryhodnosti, aby vyvrátil pochyby Francouzů ohledně evropské ústavy a aby jim vysvětlil skutečný smysl tohoto dokumentu. Během podzimních nepokojů se na dlouhou dobu stáhl do ústraní a přenechal pole premiéru de Villepinovi a ministru vnitra Sarkozymu. Také nyní dlouho mlčel a nesnažil se vstoupit jako mediátor mezi odpůrce a zastánce zákona. Až poté, co premiér de Villepin ustál tuhý a hlučný odpor ulice, zákon podepsal – a za pár dní obrátil o 180 stupňů.

Až bude vládnout levice

Premiér s prezidentem zdůvodňují svoji kapitulaci tím, že jejich záměry nebyly pochopeny ve společnosti. Odpor proti CPE však nebyl zdaleka většinový, jak by se z rozsahu protestů mohlo zdát. Podle průzkumů téměř polovina lidí do 30 let věřila, že nový zákon zaměstnávání mladých pomůže. Jenže francouzské paradoxy nekončí: podle studie OECD je Francie zemí s nejvyšší zákonnou ochranou zaměstnanců, ale ti mají současně nejsilnější pocit sociální nejistoty.

Až se za rok vlády v zemi chopí levice, bude mít před sebou historický úkol, který pravice nezvládla: reformu sociálního státu. O to větší důraz by měli socialisté klást na výběr prezidentského kandidáta, který by byl schopen se tohoto úkolu ujmout. Zatím však mezi nimi tak přesvědčivá osobnost není.