Zejména centrální část země s hlavním městem Santiagem de Chile, kde žije zhruba třetina obyvatel Chile, je už přes čtyři měsíce zmítána projevy občanské neposlušnosti. Studenti většiny tradičních i některých soukromých vysokých škol odmítají nadále platit v celosvětovém měřítku nadprůměrně vysoké školné za průměrnou či podprůměrnou kvalitu svého vzdělání. Univerzitní i některé středoškolské budovy se proměnily v základny studentských protestů. Studenti je obsadili, zůstávají i druhý měsíc po regulérním začátku semestru ve stávce a nehodlají současné pravicové vládě ustoupit ve svých požadavcích.

K protestům se postupně přidaly další společenské organizace, zaměstnanecké odbory a někde se připojily i střední školy, přestože studentům hrozí opakování ročníku. Studentům se podařilo vyvolat vlnu společenské solidarity, kdy jejich snahy podporuje podle průběžných průzkumů až 90% respondentů. V rámci protestních pochodů na podporu zásadních reforem systému vzdělávání, jichž se v Santiagu de Chile účastní pravidelně tisíce až statisíce lidí, proběhla v zemi také generální stávka.

Tyto dramatické události paradoxně probíhají v zemi, která se těší nejen v ekonomickém ohledu výjimečnému postavení – v latinskoamerickém kontextu se často mluví o „chilském ráji“. Chile zažilo za dobu své nezávislé existence pouhé čtyři významné vojenské puče a ve srovnání s dramatickým vývojem svých sousedů jen několik celospolečenských otřesů. Míra politické stability i úroveň rozvoje jeho státních institucí je tradičně vysoká. Zásluhu na tomto faktu má mj. nerostné bohatství země, která je od 19. století nejvýznamnějším světovým producentem mědi.

Po Pinochetově puči v roce 1973 se Chile stalo ukázkovou laboratoří čistě neoliberální ekonomiky, naordinované absolventy University of Chicago, tzv. „Chicago Boys“. Přes neomluvitelné zločiny, jež diktatura během sedmnácti let vlády spáchala, vešlo nakonec Chile do 90. let jako vzorový model výkonné ekonomiky a na jihoamerické poměry slušné životní úrovně. V řadě ekonomických žebříčků se země pravidelně umisťuje jako jedno z nejliberálnějších tržních prostředí na světě. Také v oblasti vzdělávání je tato andská země na špici Latinské Ameriky s nejvyšším a dále rostoucím podílem vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva (během uplynulých let se počet studentů chilských vysokých škol vyšplhal z 600 tisíc na dnešní milión). I poslední výsledky mezinárodní studie PISA, porovnávající úroveň znalostí žáků základních škol, řadí Chile před ostatní latinskoamerické země.

Od začátku 90. let se země dramaticky proměnila a zaznamenala znatelný socioekonomický posun. Na konci diktatury žilo zhruba 40% Chilanů ve statisticky uznané chudobě, zatímco v současnosti se tento údaj snížil na 11%. Zbylých 29% obyvatel se tedy dostalo na úroveň chilské střední třídy (přestože tradičně velmi diferenciované), jejíž nároky spolu se sociálním posunem přirozeně stoupají. Zároveň ekonomické ukazatele Chile vykazují velmi dobré výsledky a předpokládá se udržení až čtyřprocentního hospodářského růstu s optimistickými vyhlídkami do budoucna.

Navzdory tomu je ale značná část obyvatel přesvědčena, že úspěchy chilské ekonomiky a národní bohatství jim kromě vyšších nároků v zaměstnání nepřinášejí vlastně nic. Nejhlasitějším projevem protestů je právě studentské hnutí. V této souvislosti se mluví o prvních opravdových dětech demokracie, které neváhají říci nahlas svůj názor, živě na ulici diskutovat, ale ani přejít k organizované mobilizaci. Revolta – či spíše živelný projev demokracie – má už své první vůdce (ale také oběti). Britský The Guardian dokonce nedávno porovnával působení 23-leté charismatické mluvčí studentského hnutí Camily Vallejo s vlivem legendárního vůdce marxistické guerilly subcomandante Marcose, který ovládá rozsáhlé území státu Chiapas v jižním Mexiku. Osoba Camily Vallejo totiž rezonuje nejen v Chile, ale hlasité podpory se jí, stejně jako chilským studentům obecně, dostává v řadě zemí celé Latinské Ameriky.

Na rozuzlení si ovšem bude muset Chile ještě nějakou dobu počkat. Zdejší politický systém, momentálně pod pravicovou vládou v čele s miliardářem Sebastianem Piñerou, je od Pinochetova zahájení přechodu k demokracii v roce 1988 zakonzervován a zůstává v podstatě nezměněn. Hlubší institucionální reformy, jichž se velká část chilské společnosti dožaduje, jsou za stávajícího stavu takřka nemožné. Studentské volání po lepším vzdělání bez nutnosti celoživotního splácení úvěrů tak možná spustí dalekosáhlou systémovou přeměnu chilské společnosti. Velký otazník ovšem visí nad tím, jaké plody to „chilskému ráji“ nakonec přinese.