Nesnadno vznikala ostatně i dohoda uvnitř samotné vládní koalice na programu „Evropa bez bariér“ a příměří s opozicí i přes výzvy z obou stran nikdy dosaženo nebylo. Přesto se po 1. lednu letošního roku nenaplnily obavy, že opozice bude ze všech kanonů pálit na vládu, nucenou trávit v letadle na lince Praha – Brusel více času než ve sněmovních lavicích.

Nynější snaha opozice ukončit vládu premiéra Topolánka v necelé polovině unijního předsednictví přichází v nejméně vhodnou dobu. Vedení Unie má svůj vnitřní řád, rytmus daný zasedáním různých ministerských rad a dalších orgánů, jejichž agendu spolutvoří Česká republika ústy vlády a českých diplomatů v Bruselu. Rozhodovací proces je v EU rozložen do měsíců i let, a chce-li Česko „protlačit“ unijními orgány některé své programové body během nám vyměřených šesti měsíců, musí jednat důsledně a koordinovaně na mnoha úrovních. Rozhodování v Evropské unii nezáleží tak jako v českém parlamentu na silovém hlasování (jak nás o tom přesvědčují někteří odpůrci Lisabonské smlouvy), ale na dojednání kompromisu s ostatními zeměmi. Oslabená domácí pozice, navíc v době, kdy mají naši unijní diplomaté vše rozjednáno, může zhatit veškeré vyhlídky na prosazení alespoň některých z původních bodů českého předsednictví. Nemluvě ani o řešení nenadálých událostí ve světě, kterými je Česko již od svého předsednictví téměř zahlceno.

Unijní partneři znají limity Topolánkovy vlády, přesto platí, že do jednání s Čínou, USA i s Ruskem by měla vstupovat dobře připravená a přiměřeně sebevědomá vláda. To by kabinet v demisi před prohranými volbami zcela jistě nebyl.

Oslabení české vlády by mohl využít i francouzský prezident Sarkozy, který se po opakovaných pokusech být viděn jako lídr EU i během našeho předsednictví stáhl do francouzské domácí politiky a nechal Mirku Topolánkovi relativně volné pole.

Sarkozyho návrhy na řešení ekonomické krize či na roli Evropy ve světě by jistě o to silněji zazněly na summitu s prezidentem Obamou či na jednáních s Čínou. Český premiér by nemohl hasit současně domácí i bruselský oheň, pod který by Sarkozy jistě přikládal nemalá polínka.

Pokud by po českém předsednictví mělo zbýt něco trvalého, pak by to měla být tzv. Východní iniciativa. Svazek šesti zemí východní Evropy a jižního Kavkazu a nastavení jeho sbližování s EU má vyvážit francouzské snahy o pomoc středomořským zemím, které vyústilo v Unii pro Středomoří. Úspěch tohoto projektu je spojen se strategií české diplomacie více než kterákoli z jejich dosavadních snah. Byla by proto velká škoda, pokud by Česko nemělo dost sil prosadit během svého předsednictví odvážná řešení pro budoucnost východní Evropy a posílení její vazby na EU.

Můžeme-li udělat průběžnou bilanci již nyní, nevede si Topolánkova vláda v polovině svého předsednictví špatně. Technické a administrativní vedení Unie zvládá standardně, v řešení plynové krize se projevila dokonce jako velmi akceschopná. Výsledky rozpracované práce v jednotlivých ministerských radách a komisích se však projeví až se značným zpožděním. Je v zájmu všech, kterým jde o důvěryhodnost ČR, nechat naše diplomaty dokončit rozdělanou práci s politickou oporou v zádech.