I přes výměnu vládní koalice před dvěma lety udržela česká diplomacie stejný kurz. Prioritou zahraniční politiky zůstala podpora lidských práv a demokratické tranzice s důrazem na východní Evropu. Gruzie se těšila mimořádné podpoře již od tzv. revoluce růží (2003) – byla zařazena mezi prioritní země transformační spolupráce ministerstva zahraničních věcí, české nevládní organizace začaly s podporou vlády v zemi působit a v neposlední řadě se zintenzívnil český export zbraní do Gruzie. Také v debatě o zajištění energetické bezpečnosti ČR, respektive EU, je stále častěji oceňován potenciál Gruzie jakožto klíčového transportního koridoru pro ropu a zemní plyn z kaspické oblasti. Všechny tyto aspekty se též objevují v souvislosti s prioritami českého předsednictví v Radě EU.

Není tedy překvapivé, že vládní reakce na ruskou vojenskou operaci v Gruzii byla jednoznačně v duchu podpory prezidenta Saakašviliho. Se stejnou rozhodností vystupovali jak představitelé nejsilnější strany, konzervativně-liberální ODS (premiér Topolánek a místopředseda vlády pro evropské záležitosti Vondra), tak její koaliční partneři ze Strany zelených (ministr zahraničních věcí Schwarzenberg) a strany křesťanských demokratů (bývalý ministr zahraničí Svoboda). Vláda uvolnila nejprve okamžitou pomoc Gruzii ve výši 5 milionů korun (cca 200 000 euro), v minulém týdnu pak schválila vyčlenění dalších 150 milionů korun (cca 6 milionů euro) na období příštích tří let. Prostředky by měly směřovat především do oblasti rekonstrukce poničené infrastruktury (včetně explicitně zmíněné infrastruktury energetické), zmírnění poškození životního prostředí a na ekonomicko-sociální rozvoj postižených oblastí. Na mimořádnou Evropskou radu ministrů zahraniční (GAERC) odjížděla česká delegace se silným stanoviskem odsuzujícím ruský útok, které bylo ale nakonec ve výsledném kompromisu zmírněno.

Prvním signálem, že český prezident na rozdíl od vlády nesdílí konsensuální stanovisko všech evropských lídrů, byl fakt, že se nepřipojil ke státníkům z baltských zemí a Polska, kteří se demonstrativně sešli v Tbilisi v době, kdy ruské jednotky již dalece překročily hranice Jižní Osetie a Abcházie. Z mlčení vystoupil prezident Klaus způsobem pro něj typickým – formou novinového článku, v němž si „říká své“ a není konfrontován s dotazy novinářů. V textu nazvaném „Zase už se hraje zástupná hra“ se Klaus vyznává z toho, že je zhrozen jak je konflikt v Gruzii „politicky a mediálně interpretován“, a vinu za celou krizi přičítá jednoznačně gruzínské politické reprezentaci. Zlověstná je zejména tato prezidentova věta: „Dlouhodobější řešení celého problému však není možné postavit na lži – byť by nám či našim spojencům z aktuálních mocenských či dlouhodobě strategických geopolitických zájmů vyhovovala.“ Zajímavé v ní je zejména napětí mezi „aktuálními“ mocenskými zájmy spojenců a jakýmisi „dlouhodobými“ řešeními. Více se od Klause nedovíme, lze si jen domýšlet, kdože hraje onu „zástupnou hru“ z titulu článku.

Premiér Topolánek vládní politiku nezměnil a prezidentovi jen jemně připomněl, že v jeho názoru „chybí podíl Ruska“. Podle premiéra „musí Moskva respektovat svobodu každé země přihlásit se k Západu“ a přirovnal (stejně jako vicepremiér Vondra) ruskou operaci na Kavkaze k sovětské invazi do Československa v roce 1968. Jako poučení z toho pro něj vyplývá potřeba umístění amerického radaru na českém území, protože v krizi vidíme důkazy toho, „jak důležité je sdílet ‚ochranný deštník‘ euroatlantických struktur“.

Prezident však nezůstal se svou obsedantní snahou jít proti proudu zcela sám. Část parlamentní opozice (komunistická strana) se plně přiklonila na prezidentovu stranu (a přijala dokonce kremelskou rétoriku o „genocidě Jihoosetinců“) a nejsilnější opoziční strana (sociální demokracie) zaujala neutrální stanovisko. Předseda ČSSD Jiří Paroubek navrhoval vytvoření mezinárodní komise, která by vyšetřila příčiny a okolnosti rusko-gruzínského konfliktu (konkrétně gruzínského útoku na Jižní Osetii), a varoval před ostrakizací Ruské federace v mezinárodních organizacích. Předseda Poslanecké sněmovny, sociální demokrat Miloslav Vlček, rozvinul již prezidentem otevřenou paralelu s Kosovem: „Titíž politici, kteří nerespektovali územní celistvost a suverenitu Srbska, nyní vyzývají Rusko, aby respektovalo územní celistvost a suverenitu Gruzie. Titíž politici, kteří poukazovali na právo albánské většiny v Kosovu na vlastní stát, nyní zpochybňují většinu Jihoosetů na dalekosáhlou autonomii, případně nezávislost či připojení k Severní Osetii a Ruské federaci.“

Ozvěny současné kavkazské krize se mají promítnout i do českého předsednictví v Radě EU. ČR hodlá iniciovat svolání dárcovské konference, která by Gruzii pomohla překonat následky konfliktu. Česká vláda bude muset být připravena během svého předsednictví reagovat minimálně stejně pohotově, jako v nynější krizi reagovali Francouzi. Příklon sociálnědemokratické opozice k excentrickému názoru prezidenta je asi nejpřekvapivějším zvratem v celém vývoji, kdy navíc – v situaci smutného výročí sovětské okupace – jsou sympatie české veřejnosti jednoznačně na straně napadené kavkazské republiky.