Prezident Bush bude hostit svůj ruský protějšek s cílem zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi v duchu tradice americké osobní diplomacie. Jinými slovy by měly rozhovory mít více osobní a přátelský charakter, než je tomu v případě oficiálních setkání. Za pozornost také stojí fakt, že pozvání do Kennebunkportu se údajně cení více než návštěva sídla v Camp Davidu, kde americký prezident tradičně hostí své zahraniční návštěvy. Putinova návštěva se tak například přirovnává k cestě sovětského vůdce Chruščova v 50. letech minulého století do Spojených států.

Jaké ale mohou být reálné dopady této návštěvy? Názory se značně rozcházejí. Mluvčí Bílého domu Tony Snow se nechal před nedávném slyšet, že setkání v Kennebunkportu je pouze a hlavně možností pro oba prezidenty si otevřeně promluvit. „Chtěl bych zmírnit naděje na nějakou přelomovou dohodu,“ dodal Snow. Na druhou stranu podle Sergeje Rogova, prezidenta vlivného ruského Institutu pro americká a kanadská studia, může toto setkání stát na počátku obratu ke zlepšení americko-ruských vztahů.

Jednání hlavně o protiraketové obraně ve střední Evropě

Podle vyjádření obou stran by se měla dnešní a zítřejší jednání týkat zejména výstavby částí americké protiraketové obrany v České republice a Polsku. Bush a Putin také budou diskutovat o budoucnosti Kosova a jeho případné plné nezávislosti. Neopomenou jistě také otázku iránského jaderného programu. Zejména v posledních dvou bodech je podpora Ruska velice důležitá.

V případě Kosova Rusko trvá na dohodě mezi kosovskými předáky a vládou v Bělehradě. Pokud by k takovéto dohodě nemělo dojít, hrozí Moskva zablokováním veškerých jednání použitím práva veta v Radě bezpečnosti OSN. Co se týče iránského jaderného programu, zdá se, že je Moskva ochotna podpořit hospodářské sankce proti Iránu. Nicméně celý summit bude především poznamenán snahou o zlepšení celkového stavu americko-ruských vztahů.

Je situace natolik vážná? Od projevu ruského prezidenta Putina na bezpečnostní konferenci v Mnichově, ve kterém se tvrdě opřel do Spojených států a kritizoval jejich agresivní politiku, jsou vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy značně vyostřené. Na druhou stranu je nastalá situace mnohem složitější a v žádném případě se nedá tvrdit, že současný stav je jen následkem Putinovy zahraniční politiky. Navíc vztahy mezi Moskvou a Washingtonem byly vždy poznamenány odlišným pohledem na některé klíčové otázky mezinárodních vztahů. Během úřadování prezidenta Jelcina si Západ – zejména pak Spojené státy – zvykl nebrat Rusko příliš vážně, neboť vlivem domácích těžkostí se Moskva maximálně zmohla na verbální protesty a vesměs se předpokládalo, že jak politicky, tak hospodářsky slabé Rusko se nakonec vždy tiše poddá.

Dnes je však Rusko mnohem sebevědomější a hodlá prosazovat své zájmy v zahraničí. Na rozdíl od Jelcinova období se Putinovo Rusko může těšit z rostoucího vlivu země podpořené vysokými příjmy z exportu surovin. Moskva se tak čím dál více úspěšně angažuje ve světě, zejména pak v tom, co mnozí Rusové označují za tzv. blízké zahraničí, neboli oblast svých výsostných zájmů. Není proto divu, že zájmy Ruska a Spojených státu a do určité míry i Evropské unie se střetávají v postsovětském prostoru.

Jak upozorňuje korespondent BBC Paul Reynolds ve své stati o ruské zahraniční politice, Rusko se pro Západ pravděpodobně nestane znovu rivalem jako za studené války. Na druhou stranu je podle Reynoldse více než pravděpodobné, že se Rusko bude chovat jako strategický soupeř Západu, který neváhá prosazovat své zájmy. Tento trend by nás ale neměl tolik zarážet, neboť se přeci také tolik nepozastavujeme nad často rozdílnými zájmy Číny nebo Indie a v případě Ruska tomu do budoucna nebude jinak.

Až se dnes oba státníci sejdou, dají se předpokládat jen minimální výsledky. Můžeme však těžko očekávat nějaká konkrétní ujednání, zejména pak v otázce umístění americké protiraketové obrany v Evropě. Přinese tedy setkání hlav států tento týden něco nového? Svým způsobem se dá konstatovat, že velkým úspěchem může být ochota Bushe a Putina zmírnit konfrontační rétoriku a připravit půdu pro dlouhodobé zklidnění napětí mezi Ruskem a Spojenými státy. Andrew C. Kuchins z Centra pro strategické a mezinárodní studia v této souvislosti před nedávnem poznamenal: „Opravdu si nemyslím, že by některý z nich chtěl nést vinu za rapidní zhoršení v americko-ruských vztazích. V tomto směru tu stále ještě existuje určitá naděje.“