Koncepce samozřejmě není samospasitelná a nemůže odstranit všechny problémy, ale bez ní lze těžko hovořit o dlouhodobém řízení zahraniční politiky státu. Měla by proto poskytnout jasné vodítko pro orientaci ve vnějších vztazích České republiky. Jejím účelem není popsat všechny aspekty zahraniční politiky, ale vtisknout jí jasný řád a hierarchii, pokud jde o zastávané principy a sledované cíle. Koncepce nemá popisovat, v jaké situaci se nacházíme, ale jakého stavu věcí chceme dosáhnout. Měla by být přehledná a pojmově jednoznačná.

Jasná struktura, nejasný obsah

Je takový nově přijatý dokument? Bohužel jen částečně. Samozřejmě je pozitivní, že vláda splnila svůj slib a koncepci přijala. Stejně tak lze kvitovat s uznáním, že při její přípravě ministerstvo zahraničních věcí alespoň částečně vzalo v potaz názory širší odborné veřejnosti (byť v mnohem menší míře než například ministerstvo obrany při přípravě své Bílé knihy).

Ne vše v nové koncepci je ale v pořádku. Zatímco formální struktura textu je přehledná a logická, obsah jednotlivých kapitol se touto logikou bohužel vždy neřídí. Dokument také postrádá jasnou definici základních používaných pojmů, jako jsou hodnoty, zájmy či cíle zahraniční politiky. Strategie také z našeho pohledu selhává v důležitém úkolu, jímž je jasná hierarchizace klíčových témat a úkolů, jimiž se má česká diplomacie zabývat.  Stručně řešeno, dokument se vyjadřuje k příliš širokému spektru problémů, často okrajových (vztahy ČR se státy Afriky či Latinské Ameriky, postoj ČR k jaderné energii, působení ČR v OBSE a Radě Evropy), místo toho, aby byl důraznější v zásadnějších pasážích.

Jednou z největších slabin dokumentu je vágnost a nejistota, se kterou přistupuje ke klíčovým problémům. Vznosné pojmy typu „vědomí povinnosti vůči druhým“, „svébytná identita českého státu“ nebo „euroatlantická civilizace“ jsou natolik obecné, že jen těžko hledají konkrétní obsah, navíc mohou být interpretovány zkreslujícím způsobem. Poněkud znepokojivé je i to, že demokracii a svobodě se dokument věnuje poměrně selektivně, nikoliv jako obecným vodítkům pro zahraniční politiku jako celek.  Překvapí i časté odkazy na „stabilitu“, která je často implicitně stavěna výše než cokoliv jiného, a to i v případě Blízkého východu a severní Afriky, což v kontextu dnešního vývoje působí obzvlášť nepatřičně. Text tak bohužel vyvolává dojem jakési ustrašenosti a obavy ze změn, což jsou charakteristiky, s nimiž – předpokládáme – ČR být spojována nechce.

Jak dál?

Přijatá koncepce je velmi vágní, pokud jde o její implementaci a novelizaci. Hovořit o tom, že Krátkodobé programy budou přijímány „podle potřeby“, není dostatečné. Stejně tak postrádáme určení, na jaké období je dokument přijímán, resp. jakým způsobem bude novelizován nebo nahrazen novou koncepcí, což je v kontextu jejího „opožděného“ vzniku obzvlášť pikantní. Pokud se předpokládá zpracování Krátkodobých programů, bylo by vhodné upřesnit, na jaké časové období by byly přijímány a upřesnit jejich účel, formu a mechanismus evaluace. Nemá cenu přijímat další dokumenty, pokud nebude vysvětleno, k čemu mají sloužit a jak jejich zpracování poslouží kvalitě a efektivitě české zahraniční politiky.

Ačkoliv je pozitivní, že nová koncepce vznikla, a není sporu o tom, a že obsahuje mnohé zajímavé podněty, celkově se jeví jako zbytečně konzervativní, opatrnická a bez jasné vize. Bylo by možné doufat, že tuto vizi dodá české zahraniční politice její praktická realizace, ale otázka po smyslu koncepčního dokumentu se poté vrací s ještě větší naléhavostí.