24. října 2005 Rada bezpečnosti OSN podpořila zahájení rozhovorů o budoucím statusu Kosova. Kosovská provincie, ač formálně součást Srbska a Černé Hory, je od roku 1999 spravována mezinárodní misí OSN – UNMIK. Na základě rezoluce RB OSN 1244 je úkolem mise zajistit přechodnou správu pro vybudování prozatímních demokratických samosprávných institucí, které zaručí mírový a normální život pro všechny obyvatele Kosova. Mezinárodní mise byla rezolucí pověřena také přípravou politického procesu stanovení budoucího statusu Kosova.

Tento proces započal na konci roku 2003, kdy tehdejší šéf UNMIK Harrim Holkerim oznámil podmínky, které měly být splněny před zahájením samotných jednání o budoucnosti Kosova. Tzv. Standardy pro Kosovo obsahovaly celkem osm oblastí vycházejících z velké části z kodaňských kritérií EU, v nichž měl být dosažen všeobecný pokrok jako podmínka pro další jednání. Zahájení rozhovorů o statusu Kosova doporučil generální tajemník OSK Kofi Anan již začátkem října tohoto roku na základě zprávy bývalého zvláštního vyslance OSN v Kosovu Kai Eideho o stavu demokracie a lidských práv v provincii.

V žádném případě se však nedá tvrdit, že by všechny „standardy před statusem“ byly naplněny. Kromě alarmující ekonomické situace, o níž je psáno níže, panují velké problémy především ve správní oblasti. Úřad hlavního správce mise UNMIK, soustřeďující do svých kompetencí moc výkonnou, legislativní a také soudní, se potýká se značným demokratickým deficitem. Rovněž vztahy mezi většinovým albánským obyvatelstvem a srbskou menšinou jsou velmi napjaté (rozpory panují například v oblasti majetkových poměrů nebo ochraně kulturního dědictví). Přesto se všechny zúčastněné strany shodují, že udržování statusu quo by celou situaci jen zhoršovalo, a je nutné zahájit jednání již nyní.

Kdo rozhodne o statusu?

Kdo rozhodne o budoucím statusu Kosova? Rozhodnutí bude z největší části spočívat na Evropské Unii podporované Spojenými státy, které v poslední době sehrávají v kosovské otázce výraznou iniciační roli. Pravděpodobným fórem, kde se bude skutečně rozhodovat, se nakonec stane tzv. Kontaktní skupina (ad hoc mocenská skupina složená z USA, Ruska, Británie, Francie, Německa a Itálie). Je pravděpodobné, že úloha zvláštního vyslance OSN pro budoucí status Kosova, jímž bude jmenován bývalý finský prezident Marti Ahtisaari, bude spíše zprostředkovatelská.

Na evropské úrovni můžeme předvídat největší zapojení členů Kontaktní skupiny a tradičních evropských mocností. Prozatím nečitelnou pozici EU může pomoci rozluštit výraznější angažmá Vysokého představitele EU pro zahraniční politiku Javiera Solany.

Rusko, které je součástí Kontaktní skupiny, je považováno za jakéhosi advokáta srbských zájmů v kosovské otázce. Lze tedy předpokládat, že v případě navržené nezávislosti pro Kosovo, bude Rusko proti. Na druhou stranu ani Rusko ani EU a USA nehodlají riskovat diplomatický střet v kosovské otázce kvůli společným zájmům v jiných oblastech (energetika, boj proti terorismu).

Není možné očekávat, že by řešení vzešlo například z jednání států, které jsou na situaci v Kosovu nejvíce zainteresovány (Srbsko, Albánie a Makedonie), ačkoliv diplomatické aktivity srbské vlády v poslední době ukazují, že Srbsko má zájem na zapojení svých sousedů do rozhovorů o Kosovu. Řešení nevzejde ani ze společné dohody mezi Bělehradem a Prištinou, jejichž postoje jsou diametrálně odlišné. Srbsko trvá na řešení kosovské otázky v rámci stávajících hranic SČH, albánská reprezentace tuto možnost naopak odmítá. S největší pravděpodobností tedy půjde o rozhodnutí z politické vůle mezinárodního společenství, které se postaví na jednu či na druhou stranu.

Možné varianty statusu

V současné době připadají v úvahu tři směry, jimiž se budoucnost Kosova může odebírat:

1) návrat provincie pod srbskou svrchovanost;

2) nezávislost Kosova;

3) pokračování současného stavu.

V prvním případě, preferovaném Bělehradem, by se vrátilo pod srbskou správu de facto i de jure. Modelem pro takovéto řešení by mohla být dohoda z Ohridu, která vcelku úspěšně pomohla zabránit další eskalaci konfliktu v Makedonii v r. 2001. Takovémuto řešení však brání odpor ze strany Srbů i Albánců. Bělehrad nemá zájem na integraci necelého milionu albánských muslimů do svého politického systému. Pro albánskou politickou reprezentaci by takovéto řešení bylo velkým ústupkem. Není také jisté, jak schůdné i stabilní by toto řešení bylo, za předpokladu, že by Kosovu byly ponechány minimálně stávající kompetence (a pravděpodobně tím i jurisdikce). Lze očekávat, že separatismus kosovských Albánců by v tomto případě neustal.

Velmi často se hovoří o tzv. podmíněné nezávislosti, rozdělené do několika fází. Správa UNMIK by měla být nejprve nahrazena institucí jakou je Úřad vysokého představitele v Bosně a Hercegovině, který by dohlížel na kosovské úřady a na dodržování menšinových práv. V tomto případě by bylo Kosovo v zahraničí zastupováno nejspíše Evropskou unií, neboť koncept podmíněné nezávislosti počítá s postupným začleněním Kosova do EU (jedna z možných variant uvažuje, že by EU mohla převzít mandát UNMIK, což je ale v současné době nereálné). V úvahu také přichází (rovněž nepravděpodobná) nezávislost spojená s rozdělením Kosova v podobě odtržení majoritně „srbských“ okresů na severu Kosova a části Mitrovice.

V případě krachu mezinárodních rozhovorů bude pokračovat současný trend nastartovaný UNMIK a sice postupné předávání kompetencí kosovským úřadům. Tímto procesem se však Kosovo stále více vymaňuje ze závislosti na Srbsku, a de facto se posouvá k nezávislosti úplné.

Podrobný rozbor politických i územněsprávních aspektů jednotlivých variant je mimo rozsah tohoto článku. Jak ale ukazují analýzy klíčových mezinárodních dokumentů, žádná z výše zmiňovaných možností není z právního hlediska a priori vyloučena. Je však jasné, že řešení statusu Kosova je především záležitostí politické vůle na mnoha stranách a bude ve finální fázi vyžadovat nejen ústupky a kompenzace, ale také dlouhodobou politickou strategii pro řešení kosovských vnitropolitických a ekonomických problémů.

Status nevyřeší stávající problémy

Ať již bude výsledek mezinárodních jednání o budoucím uspořádání Kosova jakýkoliv, již nyní můžeme bezpečně tvrdit, že rozhodnutí samo o sobě stačit nebude. Může však napomoci uvolnění napětí mezi Albánci a Srby a snížit tak riziko ohrožení regionální stability. Dojde k vymezení rámce, který by měl napomoci k efektivnímu řešení stávajících problémů, s nimiž se Kosovo potýká.

Alarmující je například současná ekonomická situace: roční příjem na hlavu činí necelých 1000 EURO, nezaměstnanost se dle nejrůznějších odhadů pohybuje mezi 23 – 70 procenty. Současná kosovská ekonomika nevytváří dostatek příležitostí zejména pro mladé lidi (průměrný věk obyvatelstva na Kosovu v 23 let), a tak životní standard je udržován především pracovní migrací. Ta je z velké části nelegální, čímž se dostává do spojení s organizovaným zločinem, především obchodem se ženami a pašováním a distribucí drog, dále pašováním lidí z mimoevropských zemí, cigaret a prodejem kradených věcí.

Nejistá životní perspektiva, a to především u nejmladších a nejpočetnějších vrstev populace, je faktorem nesoucím výrazné riziko pro stabilitu Kosova i celého regionu. Kolektivní frustrace se může snadno obrátit proti domnělým viníkům, především proti mezinárodní misi UNMIK, NATO a národnostním menšinám (hlavně Srbům). Obnovení etnického konfliktu v Kosovu by ovšem mělo zásadní dopad na celkový vývoj na Balkánském poloostrově a jeho integraci do NATO a Evropské unie. Ostatně začleňování Srbska a Černé Hory a Kosova do EU by se postupem času mohlo stát integrujícím prvkem v mezi Bělehradem a Prištinou.