Odpovědnost za to lze přičítat mezinárodnímu společenství a jmenovitě Evropské unii. Mantry o dějinných zlomech a jedinečných příležitostech jsou totiž nedílnou součástí unijní politiky založené na logice lineární transformace od autoritativního režimu k demokracii, jejímž vyvrcholením má být plné členství v elitním evropském klubu.

V případě většiny středo- a východoevropských zemí se tato strategie ukázala být ve své podstatě funkční. Alespoň odhlédneme-li na moment od toho, že přijetí do unie je vnímáno jako obdoba konce historické etapy, v kteréžto perspektivě je zcela nemyslitelný návrat k autoritářství (nejen Maďarsko ale poslední dobou ukazuje, že praxe může být s tímto ideálem v ostrém rozporu).

Státy západního Balkánu jsou v každém případě pro evropskou strategii lineární transformace výzvou. Letošní události v Makedonii nebo Černé Hoře ukazují, že kvalita politické kultury a míra respektu k občanským právům zde zůstávají přes pozvolné pokračování evropského asociačního procesu na mizerné úrovni. I v kontextu dvou výše zmíněných zemí však představuje Bosna a Hercegovina (BiH) pro unijní zahraniční politiku obzvlášť tvrdý oříšek.

Diskriminace v samotných základech

Komplexní poválečné vnitřní uspořádání BiH, tj. vytvoření faktické konfederace Republiky srbské a bosňácko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, bylo na podzim roku 1995 dohodnuto pod taktovkou amerických a evropských vyjednávačů. Významné evropské země se zaručily za vymahatelnost daytonské dohody, obsahující vše od vojenských aspektů přes umožnění návratu válečných uprchlíků až po novou ústavu země.

Co už však velmoci garantovat nedokázaly, byla efektivita nově vzniklých extrémně komplikovaných vládních a správních struktur, konstruktivní přístup bosenských politiků a v neposlední řadě soulad celého systému s evropskými lidskoprávními standardy.

Nejpozději od přelomového rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z roku 2009, konstatujícího otevřeně diskriminační charakter samotných základů bosenského ústavněprávního uspořádání, bylo zjevné, že Bosna a Hercegovina bez ústavní reformy do Evropské unie zkrátka nezamíří. Unijní politici, v čele s komisařem zodpovědným za rozšiřování EU Štefanem Fülem, proto podmínili pokračování asociačního procesu shodou bosenskohercegovinských politiků na změně ústavy.

Výsledek se však nedostavil, hluboké dělící linie v bosenské společnosti a rozporné zájmy místních politiků se nepodařilo překonat. Koncem loňského roku proto nově jmenovaná Junckerova komise revidovala předchozí kategorický přístup a opustila nenaplněná ultimáta své přechůdkyně.

Na základě britsko-německé iniciativy byl představen plán spolupráce na socio-ekonomických reformách a zároveň byla odblokována roky zmrazená stabilizační a asociační dohoda mezi EU a BiH, která je klíčovým článkem v přístupovém procesu. Ústavní reforma tak najednou není na pořadu dne, přestože na papíře zůstává dlouhodobým strategickým cílem.

Bludiště z kruhových objezdů

Je snadné vyčítat unijní politice ve vztahu k BiH nekonzistentnost a nedůslednost. Avšak v současnosti uplatňovaný měkký přístup – jakkoliv doprovázený obligátními výroky o „poslední šanci“ – je ve skutečnosti možná tím nejlepším, co může EU dělat. Prohlášením Bosny a Hercegoviny za ztracený případ bez vyhlídek na zlepšení by totiž pouze zvýšila riziko zhroucení státu ve svém nejtěsnějším sousedství. To si jednoduše nemůže dovolit.

Dvacet let od konce války, která si vyžádala přes sto tisíc obětí, je BiH každopádně stále na hony vzdálena plnému členství v Evropské unii. Spíše než historickou křižovatku připomíná její současná situace bludiště z kruhových objezdů, které řidiče vždy nakonec spolehlivě zavedou do bodu nula. Evropská unie může stavět stále nové objezdy a držet vozidlo na trati. Neumí ale zaručit, aby autu dříve či později nedošel benzin nebo řidiči trpělivost.