Rezervista přijde k duhu

Matthias Platzeck rezignoval po vážných zdravotních potížích a měsících nepříliš úspěšného hledání své role v čele strany. V poslední době čelil kritice členské základny kvůli nevýraznému profilu levice ve velké koalici. S tím, jak rostla popularita kancléřky Merkelové a jejích křesťanských demokratů, posiloval neklid uvnitř SPD. Ta totiž v den, kdy Platzeck oznámil svůj odchod, ztrácela na CDU téměř 11 %. A kdyby tento trend pokračoval, musela by šlápnout na brzdu v uskutečňování již tak velmi opatrného programu vládních reforem a vážně ohrozit dosud pečlivě pěstovanou stabilitu černo-rudé vlády.

Problém SPD však sahá daleko za slabiny jejího čerstvého expředsedy: po sedmi letech vládnutí se Zelenými, po Schröderových reformách a následném předvolebním obratu k levicovému populismu je strana programově vyčerpaná a vnitřně nejednotná. Obětí vnitrostranických sporů se loni stal Platzeckův předchůdce Franz Müntefering, z nepevnosti SPD profitovala v podzimních volbách nová Levicová strana, když si zajistila skoro 9 % mandátů ve Spolkovém sněmu. SPD teď na to vše doplácí. A aby problémů nebylo málo, opírá se stále ještě o program, který pochází z jara 1989 – a ten odpovědi na výzvy globalizačního věku jen těžko nabídne, nebere-li ještě v úvahu ani německé sjednocení.

Jako poslední premiér, který SPD na západě Německa po porážkách v Hesensku, Dolním Sasku a Severním Porýní-Vestfálsku zbyl, představuje Kurt Beck jednoho z posledních „rezervistů“, a tím logického kandidáta na předsednické křeslo. Ve vztahu ke spolkové sociální demokracii i k závazkům vůči berlínské vládě není žádný nováček: od roku 2003 je místopředsedou federální SPD, loni na podzim po boku Platzecka a budoucího vicekancléře Münteferinga vyjednával s týmem Angely Merkelové koaliční smlouvu. Šéfem spolkové sociální demokracie se vlastně málem stal už loni v listopadu – tehdy ale dal přednost Platzeckovi s odkazem na březnové zemské volby a úkol obhájit svůj premiérský post v domovském Porýní-Falci.

Úspěch v zemi vína a Kohla

S touto kopcovitou a vinařskou spolkovou zemí se až dosud pojila celá Beckova kariéra. Jak prozrazuje jeho životopis, jde o kariéru tradičně sociálnědemokratického ražení: jako syn ze zednické rodiny narozený pár let po válce opustil ve čtrnácti letech školu, aby pracoval jako elektromechanik. Středoškolský diplom získal až o deset let později při večerním studiu, své zaměstnání brzy doplnil o funkci v odborech.

Politické angažmá v SPD zahájil na nejnižší úrovni v době, kdy v Mohuči neotřesitelně vládli křesťanští demokraté – a coby premiér jiný rýno-falcký rodák, Helmut Kohl. Ze starosty své vesnice se Beck postupně vypracoval na poslance zemského sněmu a předsedu frakce – stal se jím po zemských volbách 1991, v nichž porýnská sociální demokracie k překvapení celého Německa ukončila více než čtyřicetiletou vládu křesťanských demokratů. Když pak byl nový zemský premiér Rudolf Scharping v roce 1994 povolán, aby se jako regionální pokořitel CDU pokusil porazit již více než deset let vládnoucího spolkového kancléře Kohla, převzal Beck vedení tehdejší mohučské koalice SPD s liberály. V tradičně konzervativní zemi, kde rudo-žlutou vládu dlouho považovali za historický omyl, pak prošel třikrát ohněm parlamentních voleb a třikrát vyhrál. V těch posledních si letos v březnu zajistil navzdory federálnímu propadu své strany absolutní většinu mandátů a křeslo premiéra do roku 2011.

Pozorovatelé se shodují, že za jeho úspěchem stojí kombinace zakořeněnosti v regionu, lidovosti, populismu a bodrosti s pragmatickou hospodářskou politikou. Ilustrativní obrázky poskytla nedávná volební kampaň: Beck objíždí venkov a velkou část lidí, s nimiž si třese rukou, oslovuje jménem. Tu se objeví na vesnické svatbě, aby se na nevěstu vytasil s kyticí, onde zas přislíbí 35 milionů eur na školní obědy. Nevynechá příležitost demonstrovat, že bere starosti malých lidí vážně. Sám zároveň žije jako jeden z nich: s ženou kadeřnicí bydlí v malém domku, který si postavil za dělnických let, je praktikujícím katolíkem a nadšeným fanouškem prvoligového klubu FC Kaiserslautern. Vedle citu pro realitu ulice Beck klade důraz na pragmatickou hospodářskou politiku, udržuje kontakt se šéfy nejvýznamnějších domácích firem – hostem na zasedání zemské vlády bývá vedení chemického koncernu BASF, který sídlí ve falckém Ludwigshafenu. V době, kdy v Berlíně vládla rudo-zelená koalice, Beck neváhal ve sporu o rozšíření regionálního letiště zaútočit na v Mohuči opoziční Zelené a zesměšnit je jako ochranáře netopýrů, kteří riskují pracovní místa. V koalici s liberály dokázal udržet růst nezaměstnanosti pod německým průměrem a dostat Porýní-Falc v žebříčcích hospodářské výkonnosti na třetí místo za hlavní tahouny Bavorsko a Bádensko-Württembersko.

Přiblížit se k liberálům

Také uvnitř SPD Beck platí za pragmatika, který nepatří žádnému z křídel strany. Akcentuje levicová témata jako zavedení majetkové daně či minimálního platu, zároveň ale dodnes důsledně stojí za Schröderovou reformní agendou. Levicovou stranu ostře odmítá jako uskupení extremistů mimo realitu – za svoji absolutní většinu v Porýní-Falci vděčí především tomu, že zde postkomunisty dokázal udržet pod pětiprocentní hranicí bezvýznamnosti. Zdaleka nejen s ohledem na svou fyzickou konstituci je považován za těžkou politickou váhu, disponuje výbornými kontakty a důvěrou sahající za hranice SPD. To vše se mu teď při přebírání opratí ve straně bude hodit. Oproti svému předchůdci má vedle větší odolnosti proti pracovnímu náporu ještě jednu výhodu: zatímco Platzeckův akční prostor zemského premiéra v Braniborsku zužovala koalice s CDU v Postupimi, vládne Beck bez koaličního partnera, a tím s volnýma rukama.

Z interview, která nastupující šéf SPD poskytl, vyčnívají čtyři důležité informace. Cítí zodpovědnost za úspěch spolkové vlády a za naplnění koaliční smlouvy, kterou spolupodepsal. Vedle toho se ale hodlá postarat o „výraznější sociálnědemokratický rukopis při reformách“. Jednoznačně vyloučil spolupráci s Levicovou stranou. A naopak zdůrazňováním dobrých zkušeností s liberály naznačil, že chce koaliční potenciál SPD rozšířit o partnera, s nímž se strana na spolkové úrovni rozešla před téměř 25 lety. Pokud k povinnostem vůči berlínské koalici a k potřebě výrazného levicového profilu své strany přistoupí podobně jako k vládnutí v Porýní-Falci, pak lze z centrály SPD čekat směs podpory vládnímu programu a akcentů na typická sociálnědemokratická témata. Tímto mixem, kořeněným lidovou, mírně populistickou rétorikou, bude Beck čas od času zkoušet trpělivost koaličních partnerů. Z perspektivy nejbližšího roku, roku a půl, by však jeho příchod do čela sociální demokracie neměl mít na stabilitu spolkové vlády a její skromné reformní záměry vážnější negativní dopady: citlivé napínání špagátu mezi vlastním rudým profilem a černo-rudou vládní odpovědností by Beckovi mělo vydržet nejméně tak dlouho, dokud nedokáže posílit sebevědomí SPD, překlenout vnitřní rozpory a tlačit popularitu postkomunistů na pětiprocentní hranici. Čím lépe se mu to bude dařit, tím větší část agendy SPD začnou zabírat akcenty na odlišnosti od CDU a rétorika podobná předvolební kampani.

Nabere-li tedy Beck správný směr, stane se vyzyvatelem Merkelové možná už před regulérním termínem voleb v roce 2009. V přímém souboji by jeho rozhodné a vstřícné vystupování mohlo být pro často bezbarvě a odtažitě působící kancléřku osudové. Trvalejší perspektivu v čele SPD, a především Německa samotného, však získá Beck pouze tehdy, připojí-li ke svému charismatu a komunikačním schopnostem i úspěch v programové obnově sociální demokracie: pokud tuto levicovou, široce rozkročenou stranu ideově uschopní k řešení problémů 21. století.

Kurt Beck

Narodil se 5. února 1949 v jihofalcké vesnici Bad Bergzabern, je ženatý a má jednoho syna;

1963 – po základní škole se učí elektromechanikem;

1969–72 – vedle zaměstnání navštěvuje večerní školu, ukončenou středoškolským diplomem;

1972 – působí jako funkcionář v odborech; ve stejném roce vstupuje do SPD;

1979 – člen zemského sněmu Porýní-Falce;

1991–94 – předseda frakce SPD v zemském sněmu;

1994 – premiérem Porýní-Falce;

2003 – členem spolkového předsednictva SPD;

2006 – 11. 4. jednomyslně pověřen řízením SPD; 14. 5. předpokládané zvolení řádným předsedou SPD.