„Váznutí integrace znamená krok zpět“, upozorňovala kancléřka Merkelová ve většině svých projevů během německého dvanáctého předsednictví a dodávala, že chce-li Evropa něco znamenat, musí podle ní členské státy Unie překonat tradici národních států a přiklonit se k Ústavě. Po šesti měsících předsednictví pod mottem „společně Evropa uspěje“ je spokojená s dosaženými výsledky. Uspělo Německo společně?

Německé předsednictví dokázalo vyvinout silný nátlak a sjednotit rozdílné názory v případě nejmedializovanějších bodů programu. Rozruch okolo klimatu, rozvířený katastrofickými scénáři klimatické zprávy OSN, zamaskoval smetení ze stolu nepopulární diskuse o trhu s elektřinou. Německu se povedlo spojit nejisté energetické otázky s dramatizací boje proti klimatu a vyzdvihnout pouze spekulativní slib členských států k snížení emisí do roku 2020 za velký úspěch. Za úspěch pak Německo prodalo vše, co šlo.

Předsednictví těžkého kompromisu

Kompromisy a výjimkami však na požadované transparentnosti Unie nepřidalo. Členské státy nejprve v Berlínské deklaraci při 50. výročí EU po dlouhých váháních ukázaly odhodlanost k hlubší integraci ve vágní formulaci „obnovený společný základ Evropské unie“, nejednotu a neochotu komunikovat pak ukázal v jasných barvách červnový summit. Ústupky německého předsednictví daly vzniknout novému textu reformní smlouvy, jehož hlavním přínosem je, pro euroskeptiky jako červený šátek pro býka, zavedení právní subjektivity Unie po odsouhlasení mezivládní konference, tedy tzv. primát evropského práva.

Německo tak dosáhlo jisté jednoty uvnitř, avšak málo navenek – sjednocující symboly a prvky Ústavy, k smutku eurooptimistů, chybí. Hlavní změny jako zavedení dvou a půl roční funkce předsedy Rady, navýšení kompetencí a zázemí vysokého zástupce pro zahraniční a bezpečnostní politiku, snížení počtu komisařů na dvě třetiny počtu států, závaznost Charty základních práv v celé Unii kromě Velké Británie, Merkelovou přesvědčují o „nové síle“ reformy.

Daleko větší sílu však představuje fakt, že reformní smlouva v této podobě představuje prakticky dvě smlouvy. První obsahuje institucionální ustanovení, základní právo, podobné Ústavě na národní úrovni. Druhá pak říká, jak legislativu uskutečnit a pro její změnu je třeba, oproti první smlouvě, kde je nutný souhlas všech, pouze zjednodušená procedura.

Pokulhávající sliby

Ačkoli se slovo „sociální“ vyskytovalo v programu předsednictví dvakrát více než „konkurence“, k pokroku nedošlo ani v jedné oblasti. Vypuštění volné a nenarušované konkurence v jednotném trhu na nátlak Francie je krokem zpět a konsens v této oblasti neodpovídá „ryzím“ evropským předsevzetím. V oblasti zahraniční politiky německá moderace selhala, a to hlavně díky chybějící podpoře spojenců kvůli vnitropolitickým změnám ve Francii a Velké Británii a nejisté většině Romana Prodiho. V prioritní otázce statutu Kosova nedošlo k žádnému pokroku a ani opatrné vyjednávání na summitu Rusko-EU v Samaře nezměnilo vztahy, poznamenané polským a litevským vetem nové smlouvy o strategickém partnerství.

Evropeizované Německo

Jako málokterému předsednictví se Německu podařilo vypustit na četných tiskových konferencích co nejméně informací. Většina jednání proběhla diskrétně za zavřenými dveřmi a dobře tomu tak, neboť bychom se jinak dověděli ještě více o rozvrácenosti názorů v Unii. Kancléřka Merkelová za půl rok předsednictví dokázala přesvědčit podle průzkumu Bertelsmannovy nadace 28 procent Evropanů o své vůdčí síle, která by podle nich měla být využita na půdě evropských institucí. V evropeizované Kohlově tradici Německa přinesla do evropské diskuse nevídanou dynamiku. Nenechala si dívat do karet, taktizovala a překvapovala. Předsednictví bylo jako ona sama: organizované, pragmatické, důvěryhodné. Půlrok Evropy s brandingem „Made in Germany“.