Podle většiny zahraničních pozorovatelů a běloruské opozice měly však volby k demokratickým standardům velmi daleko. Média ovládaná prezidentskou administrativou již léta nepřipouští ani jediný kritický hlas na adresu této poslední diktatury na evropském kontinentě.

Cukr a bič

Ráno hned po otevření volebních místností vysílá běloruská státní televize propagandistický klip, ve kterém se černobílé záběry na proudy uprchlíků postupně vybarvují a přecházejí do kýčovitých obrázků idylky Lukašenkovy říše. Vzkaz voličům je jasný: buďte rádi, že mě máte, může být hůře…

Ekonomická stabilita je jedním z hlavních trumfů tohoto autoritářského vůdce. Na rozdíl od sousedního Ruska, zde neexistuje tak silná vrstva oligarchů a společenské rozdíly nejsou tak propastné. To Lukašenkovi umožňuje již deset let neomezeně vládnout sovětskou metodou cukru a biče – všichni mají stejně a ti, kterým se to nelíbí, mají ještě míň.

V Soligorsku, asi 150 km jižně od Minsku přicházím s průkazkou mezinárodního pozorovatele k volební místnosti. Před ní se k nám přitočí mladý muž, představí se jako Andrej Kazanovič a prosí nás, abychom se zeptali komise proč mu nedovolí být u sčítání hlasů, ačkoli se zaregistroval jako pozorovatel. Během celého rozhovoru se kolem nás nenápadně prochází muž v kožené bundě (uniforma tajných policistů z KGB). Bodrá Lida Anatoljevna Kliševičová, předsedkyně okresní komise nás vítá s otevřenou náručí a vysvětluje, že hlasy smí počítat jen národním výborem schválení členové volební komise, nikoli pozorovatelé. „Oni to spočítají a my pak již jen pogratulujeme vítězi“, říká s úsměvem.

Mlč a seď

Pozorovatelé voleb mají ve volebních místnostech vyhrazená místa 10-15 metrů od uren. Chtějí-li se podívat blíže, přítomný milicionář je zase rázně usadí nebo rovnou vyvede za to, že narušují proces sčítání hlasů. Sčítání probíhá za naprostého ticha, kdy členové komise posílají na papírcích napsané součty předsedovi, který poté vyhotoví protokol. Je tedy docela možné, že ani samotní členové komise neví, jakým způsobem se na podvodu podílejí.

Přítomnost milicionářů ve volebních místnostech chápe opozice jako další důkaz zastrašování voličů. V Soligorsku se proti tomu přímo v naší přítomnosti ohradila jedna volička a byla okamžitě přítomným policistou vyváděna. „Musí zde být kvůli opilcům“, hájí hlídky předsedkyně komise Galina Petrovna Těrjajevna. Patrně kvůli přítomnosti zahraničních pozorovatelů bylo stěžovatelce nakonec umožněno volit.

„Již v úterý jsem dostal od člena volební komise výsledky voleb v jednom minském okrsku“, říká předseda opoziční Běloruské lidové fronty Vincuk Viačorka. „Nevěděli jsme však ze kterého, proto jsme je nezveřejnili dříve než v neděli dvě hodiny před uzavřením volebních místností“. Rozdíl byl jen 12 hlasů…

Triumf elegance

Není divu, že pravou rukou prezidenta Lukašenka je předsedkyně Ústřední volební komise (ÚVK) Lidia Jermošinová. Ta má v rukách všechny páky k tomu, aby zařídila výsledek, jaký si bude Lukašenko přát. Před několika měsíci se běloruský vůdce nechal slyšet, že by si „představoval“ podporu tří čtvrtin voličů. A získal 77%! Podle paní Jermošinové to bylo „elegantní vítězství“. „Ukažte mi jinou zemi na světě, kde by národ vyslovil takovou podporu svému prezidentovi!“, dušoval se Lukašenko.

„Elegantního vítězství“ dosáhl režim několika statistickými triky. Od posledních voleb ubyl v seznamech jeden milión voličů. ÚVK snížila počet Bělorusů zapsaných ve volebních seznamech ze 7,9 milionů na 6,9 milionu. Důvodem bylo snazší dosažení padesátiprocentního kvóra nutného pro platnost referenda. Přišli-li však ze seznamu vyškrtnutí lidé volit, bylo jim to většinou (alespoň za přítomnosti pozorovatelů) umožněno, ale jejich účast se nezahrnula do oficiálních statistik.

Vážná narušení volebního procesu však neznamenají v podstatě nic, podíváme-li se na to, jaké pravomoci má běloruský parlament. Oproti prezidentovi je zcela bezmocný, prezident může vydávat dekrety mající vyšší právní sílu než zákon. Také zákony přijaté parlamentem může Alexandr Lukašenko ještě před podepsáním jakkoli pozměnit.

Institut předčasného hlasování je nejsilnějším nástrojem manipulace voleb. „Volební komise v pátek či v sobotu otevře urny a pokud zjistí, že opoziční kandidát má příliš mnoho hlasů, je prostě pod nějakou administrativní záminkou vyřazen“, říká Aleś Michalevič, místopředseda Běloruské lidové fronty. On sám proklouzl volební registrací, ale byl vyřazen v sobotu (pátý den voleb) kvůli nálezu KGB podvržených volebních letáků (obsahovaly na své jediné stránce 22 gramatických chyb v běloruštině).

Další z kandidátů se spletl ve svém přiznání příjmů o 25 rublů (asi 0,25 Kč), jinému představiteli opozice prý našli na jeho chatě střelnou zbraň a v Soligorsku neměl jeden člověk z tisíce podepsaných pod kandidátkou opozičního představitele Markotka běloruské občanství, tudíž i tento kandidát nebyl zaregistrován. Tamtéž nezaregistrovali další opoziční stranu, protože nemá v daném regionu svou místní kancelář…

Demokratické standardy byly pošlapány již samým nastavením běloruského volebního systému. Nejen že opozice neměla přístup do masmédií, ale ani sám volební proces není v Bělorusku oddělen od státní administrativy, členové volebních komisí byli tak v drtivé většině státními zaměstnanci, tedy lidmi závislými na Lukašenkově systému. Zastoupení opozičních stran v těchto komisích dosahovalo pouhých 3%. Nejčastěji kritizovaný institut předčasného hlasování (tedy již od úterka 12. 10.) je z hlediska demokracie asi nejslabším článkem běloruských voleb a referenda. Studenti, vojáci a lidé v továrnách byli nuceni či režimem motivováni jít volit předčasně (studenti mohli například mít volno až do konce týdne, pokud odvolili dříve). Během tohoto předčasného hlasování nebyla zajištěna dostatečná kontrola uren (klíče od místnosti měl milicionář a předseda volební komise) a nebyli přítomni ani zahraniční pozorovatelé. Hlasy komise nepočítaly zvlášť z uren z předčasného hlasování a z hlasování v den voleb, ale sesypaly je v neděli večer na jednu hromadu, což vedlo k elegantnímu zamlžení mnoha podvodů.

Pod obrazem knírku

Na pondělí 18. října svolaly hlavní opoziční síly demonstraci na Říjnové náměstí v centru Minsku. Nad obrovskou reklamní obrazovku nad hlavami účastníků pustily úřady přesně v šest hodin, kdy měla demonstrace začít, zprávy státní televize, aby přehlušily jediný megafon protestujících. Lukašenkův knírek dominoval celé relaci.

Do davu prolezlého tajnými policisty se vmísily dvě stařenky, které začaly rozhořčeně protestujícím nadávat do chuligánů, kteří si neváží všeho dobrého, co pro ně jejich prezident dělá. Stejným tónem komentovala demonstraci státní televize.

Kdosi, kdo se ujal megafonu, zavelel k pochodu k několik set metrů vzdálenému prezidentskému paláci. Policie si počkala až čelo průvodu přejde šestiproudý bulvár a během několika okamžiků oddělila zbytek průvodu a pustila mezi obě části zase auta. Nejradikálnější aktivisté byli tedy odříznuti v úzké ulici a pro speciální jednotky OMON již nebyl problém je pozatýkat. Pokud se všechny skupiny roztroušené náhle po čtyřech chodnících chtěly spojit, musely projít podchodem pod bulvárem, kde však na ně čekali policisté.

Slabá reakce opozice na tak drtivé vítězství totality je dnes bohužel skutečností. Jeden či dva tisíce lidí, kteří vyšli do ulic v Minsku, jsou chabou reakcí na tak flagrantní porušení všech zásad demokracie ve srovnání se statisícovými demonstracemi z druhé poloviny devadesátých let. Lukašenko má nyní téměř dva roky na to, aby si připravil půdu pro další vítězství v prezidentských volbách v roce 2006. Lze tedy očekávat, že pokud se opozice nesjednotí a nezíská do té doby silnou podporu Západu – a to především Evropské unie – další léta s diktátorem Bělorusko neminou. Prvním náznakem toho, že si režim nyní nebude brát vůči svým oponentům servítky, byla pravděpodobně politicky motivovaná brutální vražda nezávislé novinářky listu Solidarnosť Veroniky Čerkasovové.

Ticho v Bruselu

Režim Alexandra Lukašenka opět prodloužil svojí sérii zfalšovaných lidových hlasování. Pozorovatelská mise OBSE vydala překvapivě velmi ostré stanovisko, v němž pojmenovala všechny klíčové problémy těchto voleb. Český poslanec Svatopluk Karásek přečetl na pondělní demonstraci prohlášení Václava Havla a dalších představitelů Výboru pro svobodné Bělorusko, ve kterém výbor vyzývá „Evropskou unii a všechny demokratické státy, aby neuznaly výsledky těchto nedemokratických hlasování a zaměřily se na efektivnější podporu nezávislých iniciativ v Bělorusku.“

Evropská unie se však dosud oficiálně k situaci nevyjádřila. Přitom – jestli mohou Bělorusové odněkud získat naději na světlejší budoucnost, pak právě z Evropy. Je velkou chybou, že si to Brusel neuvědomuje.