Vzpomeňme na Maastricht

Francouzští politici neberou tyto průzkumy na lehkou váhu, protože jim připomínají, jak málo chybělo k neúspěchu při schvalování Maastrichtské smlouvy před třinácti lety. Tehdy naopak průzkumy stabilně ukazovaly čísla hodně nad šedesát procent a výsledkem byla těsná většina 51,4?% hlasů pro přijetí smlouvy. „Maastrichtský efekt“, kdy se voliči rozhodli na poslední chvíli volit protievropsky, zakořenil hluboko ve francouzské politické kultuře a dnes vyvolává o to větší nervozitu, oč níže stojí voličské preference. Pro prezidenta Jacquese Chiraca je evropská ústava prestižní záležitostí. Jejímu vyjednání věnoval velkou část svého druhého mandátu. Neúspěch by nebyl dobrým závěrem Chiracova prezidentství, zamítnutí ve Francii by navíc znamenalo jeho osobní prohru. Opět se zde nabízí historická paralela, tentokrát s Evropským obranným společenstvím (tzv. Pařížská smlouva). V roce 1950 Francie argumentovala pro ideu společné evropské armády a o dva roky později byl tento projekt dokonce podepsán. Jenže v roce 1954 ho neschválilo pařížské Národní shromáždění kvůli obavě z citelného oslabení francouzské suverenity. Myšlenka, která vzešla z Francie, tehdy ztroskotala na tom, že Francie jako jediná odmítla ratifikovat její praktické naplnění. Právě při vědomí těchto historických zkušeností se nyní za euroústavu vehementně staví prezident i premiér.

Raffarindum o premiérovi

V úterý 5. dubna vystoupil premiér Jean-Pierre Raffarin v Národním shromáždění s prohlášením vlády k referendu. Citacemi článků evropské ústavy vyvracel obavy mnoha (nejen) levicových poslanců z toho, že Evropská unie bude po jejím přijetí příliš liberální, což je slovo ve zdejším politickém jazyce jedno z nejsprostších. Vždyť i pravicový prezident Chirac projevil obavu, že předseda Evropské komise José Barroso je spojován s „anglosaským neoliberalismem“. Došlo i na oblíbenou antiamerickou notu. Předseda středopravicové UDF (Unie pro francouzskou demokracii) citoval v debatě článek Johna Hulsmana z americké neokonzervativní Heritage Foundation o tom, že sjednocená Evropa není v americkém zájmu, neboť na ni nelze uplatňovat strategii rozděl a panuj. Poselství této citace je jasné: Není-li to v americkém zájmu, o důvod více, proč ústavu schválit, mají si říci francouzští voliči. Hlavní argument zastánců ústavní smlouvy však zní jinak – nic zásadního se nemění, jde jen o zjednodušení základních smluv a o posílení role Francie v Evropě. A především: Francie, motor evropské integrace, nemůže být tím, kdo řekne ústavě ne. Premiér Raffarin ujišťoval poslance, že vládní kampaň bude současně vysvětlovací i přesvědčovací. Na výsledku referenda závisí i politická budoucnost předsedy vlády, jehož popularita v poslední době stále klesá a nyní dosahuje 28 %. Satirický televizní pořad Guignols proto překřtil blížící se hlasování o ústavě na „Raffarindum“, referendum o Raffarinovi.

Socialisté o dvou tvářích

V otázce euroústavy stojí za prezidentem a premiérem většina parlamentu. Vládní UMP (Unie pro lidové hnutí) a UDF (Unie pro francouzskou demokracii) jsou jednoznačně pro, komunisté jsou proti. Socialistická strana – stejně jako Zelení, kteří jsou však v parlamentu zastoupeni jen několika jednotlivci – je v názoru na evropskou ústavní smlouvu vnitřně rozdělena. Někteří v ní vidí, stejně jako komunisté, další pokračování anglosasky liberální Evropy, která jen maskuje svůj pravý cíl, tedy posluhovat nadnárodnímu kapitálu. Druzí naopak oceňují pokrok na cestě k tzv. sociální Evropě, Evropě sociální spravedlnosti. Ztělesněním první tváře EU je bývalý evropský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein, jehož směrnice o liberalizaci trhu služeb se stala podnětem k mnoha masovým manifestacím nejen ve Francii. Podle odborářů liberalizace ohrožuje pracovní místa ve Francii a v Německu a legalizuje tzv. sociální dumping ze strany nových členských zemí. Přestože byl tento proces na nedávném evropském summitu zatím odložen, i tak výrazně poznamenal mínění Francouzů o Evropské unii.

Druhá část Socialistické strany podporuje evropskou ústavu proto, že znamená pokrok v oblasti tzv. sociálních práv. Zvyšuje roli Evropského parlamentu, obsahuje Chartu základních práv EU a zakotvuje např. povinnou konzultaci sociálních partnerů, tedy odborářů, Evropskou komisí v mnoha otázkách. Této části levice se rovněž příčí hlasovat proti euroústavě s ohledem na konzistentně proevropský postoj.

Nizozemí tři dny poté

Případné francouzské Ne by mohlo velmi významně ovlivnit hlasování v dalších zemích. Vždyť už tři dny po Francouzích budou o tomtéž hlasovat Holanďané. Nejde ovšem jen o Nizozemí. Jak už bylo řečeno výše, panuje obava, že případné francouzské Ne by výrazně ovlivnilo, respektive odradilo voliče v rámci celé EU.

Na Francouzích tedy leží tíha nesnadného rozhodování. Buď hlasem pro ústavu podpoří politiku svého prezidenta a premiéra, anebo odmítnou jak jejich politiku, tak i kompromis dalších 24 zemí EU.