Turecko je prvním pokusem v dějinách islámského východu vytvořit z trosek feudálně-teokratického státu vyspělou demokracii západního typu. Uctívaný zakladatel republiky Mustafa Kemal Atatürk se zasloužil o přísně sekulární charakter země, když v roce 1924 zrušil chalífát a provedl řadu reforem, které striktně rozdělily stát od církve. Moderní dějiny Turecka jsou permanentním pokusem laických elit ochránit a upevnit Atatürkovy výdobytky a neúnavnou snahou různě se tvářících islamistických uskupení to zpochybnit. V tomto boji o podobu turecké státnosti armáda a bezpečnostní složky tradičně plní úlohu horlivých a nezřídka nemilosrdných ochránců republikánského zřízení; turečtí generálové, nikoli však veřejně, přiznávají, že největší hrozbu pro stát představují či mohou představovat nikoli Řecko, Sýrie, Írán či dokonce i kurdský separatismus, ale radikální islamisté z vlastních řad. Navíc již letité spojenectví Turecka se Spojenými státy v rámci NATO a strategické partnerství s Izraelem jsou trnem v oku „islamistickým internacionalistům“ nejenom v Turecku.

Zaostalé jihovýchodní provincie země, obývané početnou kurdskou, ale i arabskou menšinou, vždy představovaly živnou půdu pro rekrutování stále nových bojovníků do těchto uskupení. Sociálně-ekonomický faktor se zde těsně proplétá s faktorem národnostním: Místním Kurdům a Arabům je totiž laický turecký nacionalismus bytostně cizí. Navíc mezi Kurdy, kteří stále ještě nedisponují jasně vyhraněným národnostním sebeuvědoměním a kteří byli po zajetí svého separatistického vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1998 tureckou rozvědkou rozčarováni z nacionalistické rétoriky, došlo v posledních letech k výraznému posílení islámského radikalismu. V této souvislosti není bez zajímavosti, že čtveřice sebevražedných útočníků z Istanbulu pocházela právě z jihovýchodních oblastí.

Teroristická organizace Al-Káida má tedy v Turecku z čeho vybírat. Přesto Fronta velkých východních islámských nájezdníků (FVVIN), která se přihlásila k zodpovědnosti z útoků v Istanbulu, není příliš známá a její napojení na Al-Káidu není jisté. Před třemi lety se však přihlásila k útoku v Istanbulu, který si vyžádal deset zraněných.

Výbuchy v turecké metropoli mohou oslabit i pozici současného premiéra Recep Tayyip Erdogana, který je šéfem mírně islámské Strany spravedlnosti. Armáda, především její generalita, se snažila zabránit jeho nástupu do čela vlády po loňských parlamentních volbách. Pod tlakem veřejnosti a po získání jistých záruk ze strany Erdogana musela ustoupit, i když její znepokojení islamisty – ač liberálními – ve vládě stále přetrvává. V této souvislosti není bez zajímavostí, že FVVIN vznikla v polovině 70. let jako jedna z odnoží radikálně islámské Strany národní spásy, kterou vedl bývalý turecký premiér a výrazný „neoblíbenec“ generálů Necmettin Erbakan. Navíc současný premiér byl obviňován z toho, že udržuje s Erbakanem blízké vztahy.

V dohledné době lze proto očekávat růst vlivu armády a bezpečnostních složek v turecké společnosti, které se s větší razancí pustí do islamistických uskupení. A mohou přinejmenším počítat s mnohem větším pochopením ze strany pobožných Turků, jejichž nenávist proti islámem se kryjícím vrahům dosahuje kritického bodu.