První debata prezidentských kandidátů o zahraniční politice ukázala, že souboj o Pražský hrad bude nesmlouvavý, ale nemusí chybět noblesa.

PRAHA Ahoj, Přemku, přivítal pět minut před zahájením debaty přicházející Miloš Zeman místopředsedu Senátu Přemysla Sobotku. Další tři kandidáty nervózně postávající u kulatého stolku v hale před sálem s moderátorem debaty však halasný Zemanův pozdrav příliš neuvolnil. Přemysl Sobotka odpověděl o poznání méně halasně a Jan Fischer ještě více ztuhl. Po chvíli nucené konverzace před chumlem fotografů začala debata, kterou připravila nevládní organizace Asociace pro mezinárodní otázky. Kdo vyhraje prezidentské volby ve Spojených státech? „6 : 4 pro Obamu,“ odhaduje Miloš Zeman naději současného prezidenta na vítězství. Podobně jako on je o výhře Obamy přesvědčen i kandidát sociálních demokratů Jiří Dienstbier.Přemysl Sobotka věří Romneymu a Jan Fischer s odpovědí nespěchá. „Nakonec to bude asi Obama,“ zvyšuje skóre na 3:1 ve prospěch Obamy.

Pak už mají kandidáti tři minuty na to, aby představili hlavní zásady svého případného zahraničněpolitického působení ve funkci prezidenta. „Funkce neslouží prezidentovi, prezident slouží své funkci,“ začal Jan Fischer, který zdůraznil, že prezident se výrazně podílí na vytváření „značky“ České republiky a toho, jak ji lidé posuzují.

Fischer mluví rychle, zdůrazňuje, že to prezident musí dělat koordinovaně s ministrem zahraničí a předsedou vlády. Pak vyjmenuje pět dalších klíčových bodů: aktivní působení v Evropské unii, transatlantická spolupráce, hájení lidských práv, rozvojová pomoc a ekonomická diplomacie. „Ještě vám do vypršení limitu zbyla minuta,“ glosuje Fischerův bryskní výkon moderátor a dává slovo dalšímu z kandidátů.

Také Přemysl Sobotka se dušuje, že prezident musí být součástí zahraniční politiky. „Prioritou je politika, kterou určuje vláda a ministr zahraničních věcí,“ vysvětluje svou představu.

Důraz na jednotný postoj hlavy státu a vlády Jiří Dienstbier ještě rozšiřuje i o opozici. „Prezident by měl moderovat diskusi napříč politickým spektrem, tak aby nedocházelo ke změně zahraniční politiky s každými volbami.“ Dienstbier nezapomněl zdůraznit, že Česko nesmí být na pokraji evropské integrace.
Jako poslední se ke svým prezidentským prioritám vyjadřuje Miloš Zeman.

„V národním zájmu České republiky je být v tvrdém jádru Evropské unie. Má-li však v tom tvrdém jádru hájit své zájmy, musí se spojovat se státy v podobné pozici.“ Podle Zemana by proto měla ČR rozvíjet nejen spolupráci v rámci Visegrádu, ale i se zeměmi Beneluxu.

Pak přišly na řadu dotazy. Jak obsazovat posty českých velvyslanců v zahraničí?

„Jména diplomatů by se měla řádně projednávat, tak aby se nevytvářela situace, kdy se o jmenování diplomatů rozhoduje pod tlakem,“ řekl Fischer. Podle něj je také důležité vytvářet takové prostředí, aby nikdo nemohl říct, že „diplomaté byli zobchodováni“.

Fischer o členství v KSČ: Od disidentů kritiku beru Při dotazech z pléna nakonec došlo i na komunistickou minulost dvou přítomných kandidátů. Jako první ji začal vysvětlovat Miloš Zeman. „Aspoň dostane Jan Fischer čas na to, aby si připravil svou odpověď,“ pronesl. Na Fischerovi bylo přitom znát, že tento bonmot mu příliš vtipný nepřipadá.

„Byl jsem řadovým členem komunistické strany v letech 1968 až 1970. Byl jsem vyloučen pro nesouhlas se sovětskou okupací, rok jsem byl bez zaměstnání,“ odpověděl Zeman. Pak už přišla řada na Fischera. Vysvětlil, že členství nejdříve v roce 1974 odmítl, pak přišly ještě další dvě tři nabídky a tu čtvrtou v roce 1980 přijal. „Kritiku beru od těch, kteří byli disidenty, od těch, kteří ještě v září bušili na dveře strany, ji však nepřijímám,“ vysvětlil svůj postoj k minulosti Jan Fischer.

autor:Stanislav Kněnický