Úsilí:                            3

Výsledky:                     2

Normativní aspekt:    4

Výsledná známka:    3

Česká republika se nezapojila do aliančních praporů v Pobaltí ani v Polsku, což signalizuje rezervovanost vůči posilování východního křídla NATO. Armáda především nedokáže držet krok se zvyšujícími se nároky Aliance na akceschopné jednotky. Patřičná politická odpověď ve formě výraznějšího zvyšování obranných výdajů přesto nepřišla. Kromě neschopnosti plnohodnotně obstát v roli spojenců limituje současný stav české armády i rozvoj visegrádské spolupráce. Zapojení ČR do visegrádských cvičení v Pobaltí je dobrý, ale v celkovém kontextu pouze symbolický krok. Ani jinak pozitivní přihlášení se k evropské strategické vojenské nezávislosti nebylo spojené s propracovanějším stanoviskem a podepřené shodou ve vládní koalici, což tomuto potenciálnímu obratu v obranné politice ubralo na věrohodnosti.

Hlavním tématem české alianční politiky bylo naplňování závazků ze summitu NATO ve Walesu a summit ve Varšavě. Participace na alianční obranné politice i na visegrádských aktivitách narážela na limitované možnosti Armády ČR. Tento stav ani bezpečnostní situace v evropském sousedství spolu s nastupující debatou o vyrovnávání transatlantických nákladů na obranu Evropy však nevedly k razantnějšímu navyšování českých výdajů na obranu. Řadu otazníků přinesla také česká podpora návrhu vytvoření společné evropské armády.

Českému visegrádskému předsednictví se nepodařilo prosadit vytvoření stálé modulární jednotky, která by mohla zachovat schopnosti visegrádské bojové skupiny EU, jež byla v pohotovosti první polovinu roku. Tento neúspěch je dílem zaviněn i českým přístupem. Vyšší nároky NATO na české zapojení například do Sil rychlé reakce NATO totiž vedly k menší ochotě ČR poskytnout své vojenské schopnosti také Visegrádské skupině. ČR naopak přispěla k dohodě o vyslání vojáků ze zemí V4 do Pobaltí na cvičení v rámci tzv. průběžné přítomnosti NATO, schválené na summitu ve Walesu.

Již v době jejího vyhlášení však byla tato iniciativa prakticky překonána novým aliančním plánem na ustavení čtyř multinárodních praporů NATO v Pobaltí a Polsku. Ačkoli se jedná o jeden z hlavních závěrů varšavského summitu NATO a přestože ČR před jeho konáním deklarovala, že přispěje k přítomnosti Aliance v Pobaltí, nezapojila se v roce 2016 do žádného z těchto praporů. České příspěvky k posilování východního křídla Aliance jsou tak dlouhodobě tlačeny k minimu, nutnému pro udržování obrazu spolehlivého spojence, spíše než k možnému maximu, které si bezpečnostní situace v Pobaltí žádá.

Rostoucí nároky na bezpečnost se ale prozatím neprojevily v tempu navyšování domácích výdajů na obranu. Ke změně českého přístupu nedošlo ani po amerických prezidentských volbách, třebaže Donald Trump zdůraznil, že od evropských spojenců očekává rovnější sdílení zodpovědnosti za bezpečnost v Evropě.

Pro budoucnost české obranné politiky bylo důležité loňské prohlášení premiéra, podle kterého ČR bude v dlouhodobém horizontu podporovat vytvoření společné evropské armády. Tato slova však byla vzápětí korigována ministrem obrany, což odkrylo nedostatečnou koordinaci v koalici. Premiérovo prohlášení navíc nedoprovodil žádný konkrétní návrh, který by je zasadil do kontextu příprav na prosincovou Evropskou radu, jež se právě bezpečnostní a obrannou politikou měla zabývat. I když jde v obecné rovině o pozitivní posun v obranné strategii, v praxi návrh působí spíše jako pokus o zlepšení renomé po roztržce kolem migrační krize a snaha zařadit se do jádra evropské integrace po brexitu.