Peníze od Nobela

Novuju Gazetu založil v aprílový čtvrtek roku 1993 první a zároveň poslední prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov společně s vlivným oligarchou a bývalým pracovníkem KGB Alexandrem Lebeděvem. Zajímavostí je, že k jejímu počátečnímu financování použil Gorbačov obnos, který obdržel společně s Nobelovou cenou míru, jež mu byla udělena v roce 1990. Dvojice společně vlastní v novinách 49% podíl, rozhodující balík akcií však patří zaměstnancům Novoj gazety (51%), což deníku umožňuje zachovat si velkou míru nezávislosti.

Žádná divočina

Novaja Gazeta je jak v Rusku, tak v zahraničí známá tím, že její reportéři jsou ochotní riskovat mnohé, aby mohli investigativně psát, získávat objektivní informace a zveřejňovat vůči režimu kritické postoje. Několik z nich za to už zaplatilo životem. Nejznámější je jistě případ Anny Politkovské, která byla za svou otevřenou kritiku vládní politiky vůči Čečensku v roce 2006 zastřelena při cestě výtahem do svého bytu. Její odkaz kolegům stále připomíná vitrína ve vstupní hale hlavní redakce Novoj Gazety v Moskvě, stejně jako její nedotčený pracovní stůl v jedné z kanceláří. Podle analytika AMO Václava Lídla se v dnešní době novináři Novoj Gazety nemusejí podobného osudu obávat. Hrozby fyzického násilí vystřídala mnohem sofistikovanější forma nátlaku: „Dnes se vše řeší ekonomicky – stát je schopen různými prostředky omezit finanční příjmy redakcí nezávislých médií a tím i jejich možnosti distribuce“ říká Lídl. Pokud tedy deník nechce čelit hrozbě zániku z důvodu odstřižení od finančních zdrojů, musí se naučit správně pracovat s autocenzurou. Hlavní redaktor Novoj Gazety Dmitrij Muratov jednoduše musí být schopen přesně odhadnout, jak daleko si mohou dovolit v kritice Putinova režimu zajít a co by mohlo deník ohrozit.

Chudoba cti netratí, ale děti vám nenakrmí

Finanční situace Novoj Gazety navíc není nikterak bezproblémová. V praktické rovině se nejvíce projevuje v profilu přispěvatelů: ve vedoucích pozicích sice většinou nalezneme osoby ve středním věku, jež jsou s deníkem spjaty od jeho počátků, věk řadových redaktorů ale málokdy překročí hranici 25 let. Důvodem jsou peníze. Mladí redaktoři, plní elánu a chuti naučit se dělat opravdovou žurnalistiku, se hlásí do řad Novoj Gazety. Když uspějí, získají ve svém oboru ojedinělou zkušenost, která ale není doprovázena stejně exkluzivním finančním ohodnocením. O důstojném příjmu si podle Václava Lídla mohou novináři Novoj Gazety nechat jen zdát: „Pracovat pro Novuju Gazetu je velmi prestižní, ale pokud chcete založit rodinu a mít stabilní příjem, není to dobrá volba.“ Dokud jsou tedy novináři mladí a neplánují rodinný život, jsou schopni kvůli vysněné práci odsunout své pohodlí na druhou kolej. Když se ale jejich preference změní, odcházejí v drtivé většině případů do prorežimních médií, kde se mohou spolehnout na lepší finanční podmínky.

Hra na demokracii

I když podmínky pro činnost Novoj Gazety rozhodně nejsou ideální, zatím se nemusí obávat toho, že by ji Kreml úplně vymazal z mediálního světa, nebo ji přeměnil v provládní médium. Podle slov Václava Lídla totiž deník nepředstavuje pro politickou elitu přímou hrozbu, protože „jeho rozsah je velmi omezený a navíc se nepřímo podílí na vytváření iluze demokracie a svobodných médií“. Uvidíme, jak dlouho bude Kreml hra na demokracii bavit.

Autor: Kateřina Hamatová