V době, kdy svět překračuje hranici oteplení o 1,5 °C a kdy extrémní klimatické jevy páchají škody i v nejluxusnějích oblastech Los Angeles, nelze rozhodnutí nejbohatšího státu planety a historicky největšího znečišťovatele postavit se k mezinárodní spolupráci v oblasti klimatu zády zlehčovat. Tím spíše, že tento krok nejspíše doprovodí i ukončení financování práce sekretariátu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu ze strany USA.

Na druhou stranu se neočekává, že by další státy USA následovaly. I přes nedostatky klimatických vyjednávání je spolupráce na půdě OSN pro značnou většinu států vnímaná jako potřebná a přínosná. Pařížská dohoda jakožto globální pakt nestojí a nepadá s jedním státem.

Odstoupení USA od Pařížské dohody jsme již zažili, ale zatímco během prvního mandátu byly kroky Donalda Trumpa v této oblasti spíše symbolické a chaotické, tentokrát se jedná o promyšlenou demontáž dosavadních klimatických a energetických politik. Díky mechanismu obsaženému v Pařížské dohodě minule odstoupily USA jenom na chvíli, svět byl tehdy do uchráněn od zásadnějších dopadů.

Tentokrát ale USA přestane být smluvní stranou do roka a zmíněná demontáž nastává s okamžitou platností. Dopady těchto kroků budou znatelnější – i když rozvoj obnovitelných zdrojů a zelených technologií bude pokračovat, byť pomaleji než za Bidenovy administrativy, podle studie Rhodium Group mohou být za Trumpa v r. 2035 emise skleníkových plynů až o třetinu vyšší, než kdyby Spojené státy pokračovaly v dříve přijatých opatřeních.

Dopad na zbytek světa

Odstoupení USA od Pařížské dohody může především v některých státech světa s populistickými vládami otevírat nekonstruktivní diskuze ohledně cílů dekarbonizace a výhodnosti zapojení do mezinárodních struktur a globální spolupráce. Na druhou stranu, celosvětový rozvoj OZE a revoluce v oblasti elektromobility tažené tažené především Čínou, budou pokračovat. Do jaké míry budou státy skutečně přehodnocovat závazky, se uvidí v tomto roce, kdy mají smluvní strany Pařížské dohody předložit své klimatické plány s emisními cíli do roku 2035. Až poté se ukáže, zda cíle Evropské unie a Číny byly zásadně ovlivněny politikou USA.

“Drill, baby, drill”

I během Bidenovy vlády Spojené státy bez ohledu na deklarované klimatické ambice ve velkém rozvíjely těžbu ropy a zemního plynu, a dnes jsou největším světovým producentem obou fosilních paliv. To se teď ještě zintenzivní. Důsledkem může být kromě dalších milionů tun emisí CO2 také pád ceny těchto komodit, což by na mezinárodních trzích mimo jiné snížilo poptávku po ruských fosilních zdrojích, a tím i omezilo přísun prostředků do ruské válečné mašinerie.

Dalším opomíjeným aspektem je i to, že místní samosprávy, podniky a další nefederální subjekty se mohou účastnit mezinárodních fór jako je COP30. Budou podporovány v tom, aby podávaly zprávy o pokroku v oblasti snižování emisí a informovaly o svém úsilí.

Ačkoli aktéři na nižší než národní úrovni nemohou zcela zaplnit prázdný prostor po federální vládě USA, existuje řada formálních i neformálních dialogů a koalic. Ty zahrnují U.S. Climate Alliance, sdružující guvernéry z obou stran ze 24 amerických států a teritorií pokrývající bezmála dvě třetiny americké ekonomiky, nebo nejširší koalici amerických klimatických lídrů America Is All In. Spojuje je závazek dosáhnout klimatického cíle pro rok 2035 stanoveného Bidenovou administrativou. Zajímavé bude sledovat, nakolik v oblasti klimatu nejaktivnější americký stát Kalifornie dokáže uhájit vlastní cíle a plány, zahrnující konec prodeje aut se spalovacími motory během příští dekády, proti opatřením Trumpovy administrativy.

Pro další komentáře týkající se očekávání dopadu Trumpovy administrativy na klimatické politiky, můžete pokračovat na rozhovor s Romanou J. Březovskou na České televizi (v čase 1:13) nebo Českém rozhlase o rozdílech v přístupu ke klimatu mezi J. Bidenem a D. Trumpem nebo článek USA už zase ruší své klimatické závazky. Emise budou až o třetinu vyšší, kritizuje odbornice na Deníku N.