Předčasné parlamentní volby, které proběhnou v Řecku tuto neděli, mohou být za určitých okolností brány jako mezníkové, protože v nich má vůbec poprvé v historii šanci na vítězství strana, která chce vyjednat nové podmínky mezinárodní pomoci, a pokud by na jejich požadavky EU nepřistoupila, hrozí, že vyvedou zemi z eurozóny. Uvědomují si důležitost těchto voleb i řečtí voliči?
Voliči Nové demokracie, tedy strany, která stojí v čele současné vládní koalice, mají samozřejmě obavy, protože i řecká média, zejména pravicová, vykreslují radikálně levicovou stranu Syriza, která tyto požadavky vznesla, podobným způsobem jako média na Západě, tedy jako marxistické revolucionáře, kteří zhatí všechny dosavadní reformy. Mnozí se obávají nejen reakce Evropské unie na případné vítězství této strany, ale i jeho vlivu na stabilitu finančních trhů. Už pouhé spekulace o možném volebním úspěchu Syriza vedly k výraznému odlivu vkladů z řeckých bank a tím k další ekonomické destabilizaci země.

Z určitého pohledu o přelomové volby skutečně jít může, i když za významnější považuji ty, které proběhly v roce 2012 a v nichž se Syriza poprvé stala druhou nejsilnější politickou stranou v Řecku. Mezi voliče Syrizy patří Řekové zklamaní dosavadním politickým vývojem, kteří touží po alternativě, a chtějí proto dát šanci straně, která zatím nedostala příležitost vládnout a tedy cokoliv změnit.

Tyto volby jsou rozhodně důležité z hlediska dalšího vyjednávání s Troikou, protože na konci února bude končit současný záchranný plán pro Řecko. Tou dobou by už měla být sestavena nová řecká vláda, na níž bude záviset, jak bude nová dohoda vypadat.

Radikálně levicová strana Syriza si v posledních dnech před volbami udržuje několikaprocentní náskok nad vládnoucí Novou demokracií. Má šanci ještě přesvědčit nerozhodnuté voliče a vítězství si pojistit?
Uvádí se, že v Řecku je nyní zhruba 10 % nerozhodnutých voličů, mezi nimiž mohou být bývalí voliči Panhelénského socialistického hnutí (PASOK), které přišlo o hodně hlasů ve volbách roku 2012 a dnes je téměř marginální parlamentní stranou. Syriza se snaží oslovit zejména mladé voliče, nebo ty, kteří obvykle k volbám nechodí. Jejich společným jmenovatelem je zklamání z politiky. V každém případě jsou voliči Syrizy poměrně silně přesvědčeni, že budou svou stranu volit, a proto Syriza může jen získat.

Kdo je tedy typickým voličem Syrizy? Podle toho, co říkáte, si jej lze představit jako nespokojeného mladého Řeka, který volá po rychlé a radikální změně.
Syriza vznikla v roce 2004 jako volební koalice několika malých stran, jejíž kořeny sahají minimálně na počátek 90. let. Bývala to strana především mladých, vysokoškolsky vzdělaných voličů, ale krize mnohé změnila. Strana začala častěji hrát na populistickou notu, díky čemuž si získala oblibu u širších mas. Je populární zejména ve velkých městech, jako jsou Athény a Pireus, důležitou základnu ale má i na severním Peloponésu a ostrovech, jako je Kréta a Iónské ostrovy.

Syrize se kromě protestních voličů podařilo oslovit i voliče PASOKu, kteří pocházejí ze střední třídy, společensky nijak nevybočují a nejsou zvyklí projevovat radikálním způsobem své názory a veřejně demonstrovat. Tuto skutečnost považuji za zřetelný posun v řecké společnosti, která se v posledních letech mobilizovala a hledá nové politické alternativy. Osobně znám několik voličů Syrizy a rozhodně bych je nenazvala radikály. Je to důsledek negativní situace v řecké společnosti, na kterou lidé reagují a musí průběžně měnit své názory. Před krizí jsme mysleli takto, nyní uvažujeme jinak.

Troufnete si odhadnout, jak by volby mohly dopadnout? Pokud by se vítězem stala Syriza, jaké jsou její šance na sestavení funkční vlády? Budou s ní ostatní strany chtít spolupracovat?
V tuto chvílí je těžké odhadovat, ale jako nejpravděpodobnější se zatím jeví scénář, v němž zvítězí Syriza a Nová demokracie skončí druhá. Vzájemná spolupráce je ale silně nepravděpodobná, lídři obou stran ji dopředu vyloučili.

Možným partnerem by tak pro Syrizu mohl být PASOK, který je součástí nynější vládní koalice. Strana sice pravděpodobně nezaznamená velký volební úspěch, nicméně se předpokládá, že alespoň překročí tříprocentní volební klauzuli a do parlamentu se dostane. Její lídr už oznámil, že je připraven se Syrizou spolupracovat, což ale není velkým překvapením.

Potenciálním partnerem Syrizy může být i strana Potami, která vznikla původně jako hnutí kolem populárního novináře. I přesto, že se jedná o novou stranu s nejasně vymezeným programem, má šanci na dobrý volební výsledek.

Krajně pravicový Zlatý úsvit, jehož lídři jsou momentálně ve vězení a připravuje se s nimi soudní proces, může mnohé voliče oslovit především v souvislosti s nedávným teroristickým útokem ve Francii. Jeho koaliční potenciál je ale nulový, protože je pro ostatní strany včetně Syrizy nepřijatelným partnerem.

Určitou pozornost si zasluhují i dvě další strany, nacionalistická LAOS a Hnutí demokratických socialistů, které se rovněž mohou do parlamentu probojovat. Druhou zmíněnou stranu založil letos v lednu bývalý premiér a zároveň bývalý předseda PASOK Jorgos Papandreu, který tímto svým krokem může PASOK připravit o část hlasů voličů a tím i o výhodné postavení v povolebním vyjednávání se Syrizou.

V každém případě povolební jednání nebudou jednoduchá a politická situace se může zkomplikovat.

Západní média, ale i politici se vítězství radikálně levicové strany Syriza obávají. Mají strach, že případný odchod Řecka z eurozóny by způsobil hlubokou krizi eura, jejíž důsledky se nikdo neodvažuje ani předpovídat. Pokud však s blížícími se volbami posloucháme lídra Syrizy Alexise Tsiprase, zjistíme, že jeho rétorika se postupně mírní. Je tedy stále potřeba se Syrizy bát?
V Řecku se o Syrize někdy mluví jako o novém PASOKu, i když její voliči toto přirovnání neslyší rádi. PASOK, který vznikl v roce 1974 po pádu řecké junty, byl také původně radikálně levicovou stranou. Po svém nástupu k moci v roce 1981 začal svoji rétoriku mírnit a totéž se očekává nyní v případě Syrizy. Ta podobně jako kdysi PASOK vychází ze svobodomyslných myšlenek mladých lidí s tím rozdílem, že PASOK stavěl na odporu vůči řecké plukovnické juntě, zatímco Syriza dnes kritizuje klientelistické zřízení, jehož původci jsou právě PASOK a Nová demokracie.

Zmírňující se postoje Syrizy lze pozorovat například v jejím vztahu k řecké pravoslavné církvi. Syriza bývala antiklerikální stranou, nyní je vůči církvi vstřícnější, protože si uvědomuje, jak důležitou instituci v řecké společnosti představuje.

Umírněnost se začíná ukazovat i v případě vztahu Řecka k EU…
Ano, Syriza zvolila velmi kritický postoj k EU s cílem získat voliče. Vyvést zemi z eurozóny však s největší pravděpodobností nechce, protože si je vědoma možných důsledků tohoto kroku. Původní řecká měna drachma byla zatížena vysokou inflací a ekonomická situace země tehdy nebyla stabilní. Po vstupu Řecka do eurozóny v podstatě až do vypuknutí krize se řeckému hospodářství dařilo. Euro pro Řeky v době před krizí představovalo jednoznačný přínos a ani nyní se ho většina obyvatel nechce vzdát.

Pak je tu ještě jeden důvod. Syriza se bude snažit zabránit dalšímu vyhrocení situace. Německá média naznačují, že Berlín vnímá řecké požadavky na změnu podmínek záchranného plánu jako vydírání. Na druhou stranu je potřeba připomenout, že politický tlak ze strany Německa je velký a Řecko se díky němu nachází v poněkud bezvýchodné situaci. Řekové z eurozóny vystoupit nechtějí, ale je pro ně důležité, aby získali větší vyjednávací prostor. Ten je dneska minimální.

S hodnocením dopadů a efektivnosti přijatých úsporných kroků si láme hlavu řada ekonomů a jejich názory se liší. Vy Řecko často navštěvujete a nějakou dobu jste tam i pobývala. Jak situaci hodnotíte z Vašeho pohledu?
Opatření prokazatelně vedla k větší chudobě, propouštění, zhoršení sociální situace řady obyvatel, ale i ke zhoršení kvality veřejných služeb. Kvůli škrtům byla kupříkladu uzavřena veřejnoprávní televize, zrušena městská policie a proběhlo masové propouštění pracovníků ve státní správě. Snaha o redukci počtu administrativních pracovníků na vysokých školách v řeckých podmínkách vedla k několikaměsíčnímu ochromení jejich provozu. Některé vládní kroky se ukázaly být kontraproduktivní, a je možné je proto kritizovat jako nesystémové.

Po vypuknutí dluhové krize v Řecku se v evropských médiích objevovaly karikatury Řeků, které jasně dávaly najevo, že si Řekové mohou za své problémy sami. Přijali Řekové za tyto chyby zodpovědnost? Jak se jim daří vypořádávat se s nutnými opatřeními, která museli přijmout?
Tím, že je řecká krize řešena prostřednictvím příkazů ze strany Troiky, přišla země o možnost vlastní iniciativy, aby kořeny problémů našla a řešila sama. Jde o diktát seshora, který není nikdy příjemný, natož vůči národu, který je na sebe a svou minulost poměrně dost hrdý.

Myslím si, že právě takový druh zásahu způsobil, že velká část řecké veřejnosti hledá viníka krize za hranicemi státu. A i řecká vláda, paradoxně, nevypadá jako viník, ale jako ten, kdo musí poslouchat příkazy přicházející zvenčí. To je samozřejmě problém. Pokud si země sama neuvědomuje, že je primárně vinna sama, zneužívají toho populisté a krajní pravice. Zlatý úsvit dokonce v této souvislosti hovoří o sionistických spiknutích a o plánech světových bank na zotročení Řecka. Součástí veřejné debaty o krizi se tak staly konspirační teorie, které absolutně postrádají jakoukoliv racionalitu a díky nimž se společné řešení hledá těžko.

Jak se k odpovědnosti za problémy a jejich řešení staví řecká média?
Problém je v tom, že většina opatření, která přišla ze strany Troiky, spočívala ve škrtech a v návrzích reforem, které řecká vláda už není schopná přijmout nebo aplikovat v praxi. Navíc vše strašně dlouho trvá. Realita je pak taková, že si Řek akorát v novinách přečte, kolik lidí kde propustili nebo propustí.

Řecko navíc trápí korupce a velké daňové úniky, kterým lze jen velmi obtížně čelit, když zároveň dochází ke zvyšování daní. S většími výnosy nelze počítat a docílí se pouze toho, že ti, co krátí daně, je i nadále neplatí a místo toho uplácejí úředníky, a střední třída, která je ještě schopná pracovat a vydělávat peníze, je z velké části odevzdá státu.

Některé kroky tedy postrádají logiku a jiné by byly snadněji uplatnitelné třeba v Německu, ale nikoliv v Řecku. Nastavení současných podmínek kritizuje i odborná veřejnost. Původní plán, že nižší mzdy povedou ke snížení nezaměstnanosti, tedy že pro zaměstnavatele bude jednodušší někoho najmout, se neosvědčil a nezaměstnanost naopak dále rostla. Zároveň se tím ale snížila kupní síla.

Nedokážu říct, zda chyba stojí na straně EU, nebo řecké vlády. Mám ale pocit, že největším problémem je absence ochoty vzájemně se domluvit.

Dovedete odhadnout, jak se za nějakých deset patnáct let krize a její dopady projeví ve vztahu Řecka vůči EU?
To vše bude záležet na tom, jak se vyvine politická a ekonomická situace v Řecku a zda se podaří zlepšit vzájemné řecko-německé vztahy, jejichž kvalita se v důsledku krize výrazně zhoršila. Tato skutečnost bude důležitá, zvláště pokud si Německo v rámci EU i nadále zachová postavení nejsilnějšího aktéra. EU jednoduše není společenstvím rovnoprávných států, v němž mají všichni při rozhodování stejné slovo.

V této souvislosti mě napadá i nedávná Junckerova aféra s daňovými ráji, která poukázala na to, že historie EU je mimo jiné založena také na sledování vlastních politických a ekonomických zájmů jednotlivých zemí, s čímž nyní mají osobní zkušenost i Řekové.

Autoři: Lucie Bednárová, Eliška Kubátová