Ptal jsem se zkušeného českého diplomata, který má česko-polské vztahy ve své gesci, čím si vysvětluje, že se západními sousedy jsme se smířit i skamarádit dokázali, ale s těmi severními nám to pořád nejde. Odpověděl lakonicky: “Protože jsme na tom pracovali.“ A měl pravdu.

Těžko hledat jednoznačný zdroj polské náklonnosti k Česku. Jako Čech zajímající se o Polsko jsem pochopitelně potkal řadu čechofilů. Zdroj jejich lásky k českému prostředí je pokaždé v něčem originální. Stejně jedinečné jsou i jejich odpovědi na otázku, proč si Poláci zamilovali zrovna Českou republiku, čímž nás každoročně udivují v průzkumech veřejného mínění. Někdo vidí důvody v úspěchu české kultury – především knih a filmů. Pravda, vypravit se do Polska jen se základní znalostí české literatury 20. století a povrchním povědomím o kinematografii 90. let je značným rizikem. V lepším případě budete zostuzeni, v horším opovrženi.

Někdo jiný hledí na věc pragmatičtěji. Polsko-české vztahy na nejvyšší politické úrovni jsou od roku 1989 skutečně bezproblémové. Snad žádný polský politik neutrousil o Česku nic hanlivého či opovržlivého. To stejné lze říci i o české straně, avšak zdaleka to při pohledu z Prahy ani z Varšavy neplatí pro všechny sousedy. Možná, že i to se počítá.

Úsilí o zlepšení česko-polských mezilidských vztahů je nadále slabé. Vedle výborné práce Polského institutu a zápalu českých polonofilů (mezi něž se rád řadím), můžeme nechat hovořit čísla. Česko-polské fórum, založené v roce 2008, disponuje ročním rozpočtem 2,5 milionu korun, Česko-německý fond budoucnosti poskytl od roku 1998 na různé projekty přes 45 milionů eur; v průměru tedy přes 72 milionů korun ročně.

Jistě, názor veřejnosti se nezlepší jen přisypáním peněz na společné projekty, ale relace se sousedy začínají i končí u mezilidských vztahů. Důvěra je v přeshraničním dialogu tou nejdůležitější komoditou a v česko-polském případě bychom si to měli začít konečně uvědomovat.