V policy paperu z března 2020 jsem dal vládě doporučení „připravit analýzu technického a ekonomického potenciálu zemědělské půdy pro využití agro-FVE a vést jednání se zástupci zemědělců o podpoře agro-FVE” a „identifikovat a zrušit legislativní a administrativní překážky, které pilotním projektům agro-FVE brání”. Dosud se nestalo ani jediné.

To by skromnému analytikovi nestálo za komentář, pokud by vláda za tu dobu udělala jakýkoli jiný krok. Bohužel se nestalo ani to. Každý den se ve státní byrokracii vysloví miliony slov a popíší tisíce listů papíru. Že ani jedinou nezazněla slova „pojďme umožnit chytré inovace, jako je agrivoltaika: takto to uděláme”, je něco, nad čím mi zůstává rozum stát. Tím samozřejmě neříkám, že bychom nenašli spoustu dalších, často ještě závažnějších dlouhodobých regulačních nedostatků. V Česku třeba k dnešnímu dni stále nejde volně podnikat na trhu s ukládáním energie. Avšak zatímco tento a další regulační problémy se často neřeší kvůli nedostatku financí, technické náročnosti nebo tlaku lobbistů, na agrivoltaice je zajímavé, že jejímu zavedení žádné vnější vlivy nebrání. Co tedy ano? V reflexi posledních dvou let se nad tím pokusím zamyslet. 

Nejdřív musím vysvětlit, proč jsem si tak jistý, že agrivoltaiku potřebujeme. Jak už jsem naznačil, analýza potenciálu této technologie v ČR stále chybí. Co máme, jsou údaje o stavu české krajiny a rostoucí průměrné globální (i průměrné národní) teplotě. Máme zkušenosti z Francie, Nizozemska, Německa, Švédska a z dalších zemí, které úspěšně využívají agrivoltaiku k řešení hned několika problémů najednou. Tamní případové studie ukazují, že dilema mezi zemědělskou půdou a jejím záborem solárními parky je falešné. 

Čistou elektřinu můžeme vyrábět chytře nad zemědělskou produkcí nebo v pásech mezi ní, aniž by to jakkoli ovlivnilo práci zemědělce. Stín panelů mu naopak vytváří příjemnější pracovní prostředí. Co je mnohem důležitější, panely chrání před letním sluncem a zimními mrazy celou řadu plodin – jádroviny (jabloně, hrušně), peckoviny (meruňky), bobuloviny (réva vinná, ostružiník maliník, brusnice borůvka, rybíz červený), papriky, rajčata a další. Brání je před kroupami a mohou fungovat jako větrolamy. Prokazatelně snižují odpar vody a tím i nároky na zavlažování. Horké léto roku 2018 ukázalo, že ve srovnání s nechráněnými plodinami může agrivoltaika zajistit kvalitnější úrodu, např. chutnější červené víno.

Málokterá technologie se může pochlubit tak jako agrivoltaika tím, že je jak mitigačním (nahrazuje elektřinu z fosilních paliv), tak adaptačním (pomáhá vypořádat se s měnícím se počasím) opatřením proti změně klimatu. Zemědělství je ostatně jeden z nejzranitelnějších sektorů v kontextu změny klimatu, protože závisí na pravidelném střídání ročních období či pravidelných a přiměřených srážkách. Extrémy počasí, které vyvolá zvýšení průměrné globální teploty o více než 2 stupně Celsia oproti předindustriálnímu období, povede podle Českého hydrometeorologického ústavu každoročně k miliardovým škodám (str. 284). 

V investicích do mitigačních a adaptačních opatření jsme přitom v evropském srovnání slabí. Mít na poli či louce vlastní agrivoltaiku by zemědělci nepomohlo jen s ochranou plodin, ale i se snížením výdajů na elektřinu ze sítě z jeho peněženky, která na mírném klimatu závisí stejně jako jeho úroda. O výhodách agrivoltaiky vědí i v Bruselu, a proto na ni mohou být čerpány peníze z Modernizačního fondu. Pokud tyto výhody nejsou důvodem pro plošnou a aktivní státní podporu agrivoltaiky po celém Česku, myslím, že je to alespoň důvod odstranit jí zbytečné zákonné bariéry a nechat inovativní zemědělce, aby po vlastní ose experimentovali s pilotními projekty. A netvrdím to sám. Za změnu zákona se postavili zemědělci, podnikatelé v energetice, výzkumníci a také necelá polovina poslanců napříč politickým spektrem, kteří pro návrh hlasovali loni v létě (neprošlo hlasy ANO a SPD, své důvody neuvedli). V lednu tohoto roku volaly po změně zákona i Agrární komora, Ovocnářská unie a Zelinářská unie. 

Existence zájmu ze strany regulovaných sektorů samozřejmě ještě nezakládá nutnost agrivoltaiku zavést. Existuje však nějaký důvod proti? Pokud agrivoltaika pomůže českým zemědělcům a českému energetickému mixu, tak proč jí neuvolnit cestu? Regulátoři zaostávající za technologickým pokrokem mohli využít webináře a analýzy různého druhu, které jsme pro ně připravovali. Úředníci pak dali svolení k meziresortní schůzce za účelem zjištění stanovisek (ano, ta iniciativa z jejich strany nepřišla; jedna ředitelka odboru se mě dokonce s vážnou tváří zeptala „To je dobrý nápad, se sejít, a vy byste to mohl svolat?”). Kolektivní stanovisko vyšlé z této schůzky bylo pozitivní: agrivoltaika si zaslouží podporu, pokud se zabrání rizikům zneužití. 

Problém byl v tom, že státní služebníci se v tomto bodě docela zasekli, jako když stojíte před velkou hromadou špinavého nádobí. Je pravda, že faktorů bylo třeba vyřešit hned několik a některé z nich slibovaly zdlouhavé drhnutí drátěnkou. Jak definovat dvojí využití pozemku? Jaké jsou přípustné hodnoty snížení produkce u různých plodin? Které typy kotvení jsou povoleny a které ne? A tak dále. Nikdo ale nebyl ochotný začít umývat ten první talíř, přestože se všichni shodli, že je potřeba je umýt. Na tomto místě je třeba ocenit konstruktivní přístup ředitele odboru energetiky a ochrany klimatu MŽP Pavla Zámyslického a jeho kolegy Jana Tůmy, který má agendu na starost. Díky nim obdržela připomínková místa můj návrh změny zákona, resp. to nádobí, které jsem já za tuto skupinu umyl. Návrh to nemusel být perfektní, ale návrh to byl, a snad i detailní a informovaný. Poněkud úsměvný příběh se změnil na smutný, když úředníci ze sekce ochrany přírody a krajiny MŽP začali věci aktivně bránit. Věcnému dialogu jsem byl velmi otevřený (o to mi nakonec celou dobu šlo – problém byl v absenci diskuze), ale záhy se ukázalo, že o něj dotčení nemají zájem. 

Tady už je potřeba zaostřit přímo na podmínky stavby na zemědělské půdě a podmínky pro platbu zemědělských dotací. Podstatou zmiňovaného legislativního návrhu byla změna zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, tak aby zájemci o agrivoltaiku nemuseli nechat odebrat svou půdu z oficiálního půdního fondu a přijít tak o zemědělské dotace. Negativní postoj vedoucího oddělení ochrany půdy MŽP Ing. Bačovského se opírá o už dříve vyslovený názor Sekce zemědělství a potravinářství Ministerstva zemědělství, že Státní zemědělský a intervenční fond přiděluje zemědělské dotace podle stavu v evidenci půdy, nikoli v katastru nemovitostí, a tudíž může dotace obdržet i zemědělec aktivně hospodařící na ne-zemědělské půdě (vedené v katastru např. jako “ostatní plocha”). Proto podle všeho není třeba měnit zákon. To se na první pohled jeví jako optimální řešení z hlediska ochrany půdního fondu, protože tím pádem nevznikne elektrárna na zemědělské půdě, která by nebyla z fondu nejdříve odňata. Zkusím teď vysvětlit, proč je to řešení nelogické, ohrožující přesně ten půdní fond, k jehož ochraně má prý sloužit.

Zaprvé, Státní zemědělský a intervenční fond dosud podle vlastního vyjádření nevyplácel dotace žadatelům na ne-zemědělské půdě. 

Řídí se totiž metodickým postupem k evidenci půdy, který z evidence půdy vyjímá nezemědělské plochy, tvořící tzv. “díry” v půdním bloku (str. 64). Změna by si vyžadovala vložení výjimky z výjimky, čili že agrivoltaika je sice nezemědělskou plochou, ale “díru” v půdním bloku netvoří. V ten moment by výjimečně mohla být způsobilá k dotaci i “ostatní plocha” . Takto se dělají nesystémová řešení. Systémovým řešením je rozhodnout, jestli je agrivoltaická instalace zemědělským prvkem, a v případě kladné odpovědi se k ní tak i chovat, podobně jako ke skleníku (ostatně existují agrivoltaické skleníky). “Skleníky lze evidovat v LPIS jako standardní ornou půdu, nachází-li se na zemědělské půdě a slouží-li k pěstování rostlin na zemědělské půdě pod sklem” (str. 45). 

Zadruhé, pěstování na „ostatní ploše” je i z výše uvedených důvodů ve všech odvětvích zemědělské výroby naprosto výjimečné. 

Jistě, zemědělci “ostatní plochy” vlastní – jsou to výsypky, cesty, parkoviště. Tam ale nepěstují. Pěstují plodiny a chovají dobytek na orné půdě, v sadech, na trvalých travních porostech atd. Úředníci Ministerstva zemědělství mají tedy pravdu, že teoreticky jsou evidence půdy a katastr nemovitostí dvě různé věci. Z toho důvodu určitě najdeme vlastníky zemědělské půdy, kteří na ní aktivně nehospodaří, a proto nedostanou dotace. Dokonce vím o jednom podniku, který hospodaří v zemědělské krajině vedené v územním plánu jako průmyslová výroba. Těžko bychom však našli zemědělce, který hospodaří na ne-zemědělské půdě. Pochybuji, že takové zemědělce najdeme mezi téměř 700 projekty agrivoltaiky, které se do ledna 2021 (dnes jich je více) přihlásily o investiční podporu z Modernizačního fondu a které nyní musí čekat na změnu legislativy.

Zatřetí, zemědělec, který chce agrivoltaiku realizovat, tak musí část půdy odejmout ze zemědělského půdního fondu. Bez toho stavební úřad neschválí ani state-of-the-art projekt agrivoltaiky na minimálně chráněné zemědělské půdě (V. třída ochrany). Pokud jde o odnětí trvalé, přestává mít vlastník k této půdě nejen práva, ale i povinnosti ze zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, což je jistě nežádoucí. Nadto, půda I. a II. bonity se v praxi zásadně neodjímá (ale proč nezavést výjimku i tady, že?). Stát v ten moment přichází o cca 31 % projektů, které se podle loňské analýzy Státního fondu životního prostředí o podporu přihlásily a které se situují na půdě I. a II. bonity. Agrivoltaika přitom zemědělským pracem nebrání a půdu neničí (stejně jako nosníky protikroupových sítí nebo chmelové tyče), takže odnětí je od počátku neopodstatněné.

A začtvrté, odnětí z půdního fondu je finančně nákladné. 

Zákonný odvod, který vybírá celní úřad, vždy vychází z velikosti plochy, ceny půdy podle oceňovací vyhlášky a třídy ochrany, kde každá má svůj koeficient. Kolik to tedy může zemědělce stát? Pro přehlednost si vezměme 1 hektar, zprůměrovanou cenu 10 Kč (1 až 19 Kč) a III. třídu ochrany (viz tabulku). Z tabulky plyne, že jednorázový odvod za trvalé odnětí u této bonity vyjde průměrně na 400 tisíc Kč za každý hektar. Při dočasném odnětí se platí každý rok setina této částky. Pokud máme předpokládat mírnější přístup úřadu, tedy dočasné odnětí, vychází odvod u tříhektarového pozemku (menší agrivoltaika) při třicetileté životnosti (může být vyšší) na 360 tisíc korun. Dočasné odnětí přitom z logiky věci jde jen tam, kde je návratnost půdy do původního stavu.

Výjimku z povinnosti platit odvody při odnětí mají ze zákona některé veřejně prospěšné (pozemní komunikace, ČOV, protierozní ochrana) nebo stavby zemědělské prvovýroby. O výjimce pro agrivoltaiku se však nehovoří. I kdyby tedy zájemci o agrivoltaiku zůstaly zemědělské dotace, je nucen postupně zaplatit 360 tisíc Kč za to, že úřad přesunul jeho pozemek z jedné kolonky do druhé a poté zpět do první. To by snad šlo pochopit, kdyby stát chtěl investory od agrivoltaiky odrazovat. Stát chce ovšem dělat přesný opak, když z Modernizačního fondu plánuje za toto využití půdy vyplatit z evropských peněz podle plánu minulé vlády 18 tisíc Kč na 1 kWp výkonu (1,5x více než u solárních parků). Další finanční podporu přislíbil program aplikovaného výzkumu „Prostředí pro život” Technologické agentury ČR.

Výsledek? Stát dá žadateli peníze na investici, aby mu ji formou odvodů z velké části sebral. Jaká logika za nápadem stojí, úředníci nevysvětlili, a podle mého soudu by ani nemohli, protože to žádnou logiku nemá. Neřeší to základní problém agrivoltaiky v Česku: nestaví se, protože stát chce finančně podporovat něco, od čeho administrativně odrazuje. 

Nezlepšení podmínek pro výstavbu agrivoltaiky bude znamenat jediné: více obyčejných solárních parků v krajině, tedy přesunutí investic z dvojího využití pozemku (agrivoltaika) na jediné využití pozemku (obyčejné soláry). Pokud stát totiž usiluje o demotivaci zemědělců-inovátorů, velmi se mu to daří. Ostatně, zaplatili byste šesti- či sedmiciferné odvody za odnětí ze ZPF, abyste tam postavili dražší a na údržbu náročnější agrivoltaiku a ne finančně výnosnější solární parky?

Souvisí to s pátým důvodem, proč je komentovaný návrh špatný. Sekce zemědělství a potravinářství MZe chce totiž “v první iniciační fázi” nechat dotovat pouze hektary vedené jako trvalá kultura (sady a drobné ovoce, chmelnice, vinice, školky a plantáže rychle rostoucích dřevin). Agrivoltaika s pícninami v ochranných pásmech polí nebo v kombinaci s obilninami a zeleninou tak má smůlu, a s ní i desítky připravených projektů. To by nebylo úplně nerozumné, kdyby stát zároveň obecně bránil instalaci solárních elektráren v krajině. Tak to ale není. Se solárními parky na nízkobonitní půdě se do budoucna počítá. Z Modernizačního fondu dostanou dotaci 12 tisíc Kč za každý instalovaný kilowatt. To může být v budoucnu natolik výnosné, že velcí developeři se dnes nezdráhají ve velkém vykupovat zemědělskou půdu a tlačit na příslušné změny územních plánů, a tím zemědělské využívání tisíců hektarů půdy znemožnit. To není argument proti obnovitelným zdrojům v krajině, ale proti nepromyšlené diskriminaci dvojího využití pozemku. Povede to zkrátka k tomu, že stát “ochrání” tisíce hektarů před agrivoltaikou, aby tam pustil obyčejné solární elektrárny. 

Nic z toho nemá státní správu odradit od důležité agendy ochrany půdního fondu. Jak jsem psal výše, agrivoltaika má obrovský potenciál, ale i spoustu regulačních problémů, které je potřeba vyřešit. Stát však o jejich řešení za poslední dva roky neprojevil skutečný zájem. Neproběhla žádná otevřená setkání s lidmi z praxe, neproběhly konzultace s experty. Pokračuje tak situace, kdy v čase globální klimatické krize bráníme podnikům zavádět v krajině toto mitigační-a-adaptační opatření, které by navíc mohlo pomoci k energetické soběstačnosti zemědělců. Není to střetem veřejných nebo soukromých zájmů, není to nedostatkem financí. Je to selháním špatně vedených úředníků státní správy.