Kolega z fakulty a můj dlouholetý známý Andrej Duhan publikoval příspěvek k tématu migrace, který je pozoruhodnou esencí konzervativní apologetiky, přerůstající až do fašizujících společenských tendencí.

Ve snaze zpochybnit tvrzení zastánců solidární a otevřené politiky se přitom sám dopouští řady argumentačních faulů. Považuji za důležité je rozkrýt.

Prvním do očí bijícím nedostatkem Duhanovy argumentační linie je volné zaměňování „imigrantů“ a „uprchlíků“. Autor si jako právník jistě musí být dobře vědom povinností, které evropským státům vyplývají z Úmluvy o právním postavení uprchlíků a jejího protokolu, stejně jako ze Společné evropské azylové politiky.

Mezi ty nejzákladnější patří právo běženců požádat na území EU o azyl, zákaz navracení osob, kterým nebyl přiznán politický azyl, do oblastí, kde by jim hrozila vážná újma (princip non-refoulement), a zákaz svévolného zatlačování prospektivních žadatelů zpět do zemí, odkud vyjeli či vypluli (push-backs).

Pakliže tedy Duhan zpochybňuje morální povinnost evropských států přijímat uprchlíky, zároveň účelově ignoruje přítomnost právně vymahatelných závazků. Takzvaným ekonomickým migrantům výše uvedená míra ochrany nenáleží, i jejich status je nejprve nezbytné zjistit v azylovém řízení vedeném podle zásady práva na spravedlivý proces.

V Duhanových očích je chápání migrace jako něčeho nevyhnutelného fatalistickým klišé. Jím navrhovaným řešením je však pouze posílení celospolečenského sebeklamu, že migraci je možné vhodnými politikami jednou provždy vymýtit.

Vzhledem k zoufalé bezpečnostní, politické i hospodářské situaci v zemích původu většiny současných imigrantů do Evropy – z nichž převážnou část tvoří prospektivní žadatelé o azyl – je třeba předpokládat, že jev, který Duhan nazývá „masovou migrací“, tu bude ve střednědobém horizontu nadále přítomen, i kdyby Unie torpédovala všechny středomořské bárky v dohledu.

Přijmout tuto situaci jako fakt je základem smysluplného uvažování o konkrétních politických odezvách.

Místo aby si kladl otázku, proč není ve většině evropských zemích žadatelům o azyl umožněno legálně pracovat, přiživuje Duhan při rozkrývání ekonomických aspektů účelový narativ o imigrantech, kteří přijeli vysávat evropský sociální systém.

Soudí, že je nejprve potřeba pečlivě vyhodnotit hospodářské dopady migrace, a teprve poté že prý je možné se bavit o tom, zda, a případně v jaké míře bude připuštěna. Nesmyslnost takové posloupnosti je očividná.

Místo zkoumání, jaké má Evropa v rukou nástroje k prosazování smysluplných a cílených integračních politik, požaduje Duhan po všech nově příchozích bezvýhradnou asimilaci. Jakými konkrétními mocenskými nástroji by přistěhovalce jednou provždy rád vykořenil z jejich původních identit, už však neuvádí.

V neposlední řadě Duhan kategoricky odmítá přítomnost morálního hlediska, které podle něj celou věc posouvá mimo politickou sféru. Pokouší se debatu racionalizovat povrchní analýzou kolonialismu a emigrace z komunistického Československa, aniž by se přitom ale dotknul jádra hodnotového postoje.

To tkví v chápání migrantů jako lidských bytostí, v empatii vůči jejich utrpení a těžkostem a ve vědomí, že evropské země skutečně mohou statisícům těchto lidí pomoci.

Zásadní otázka, kterou si Duhan ve svém příspěvku klade, zní, „zda může být Evropa stejná s jinými lidmi“. Při hledání odpovědi autor vychází z dichotomie mezi námi (Evropany) a těmi jinými (občany třetích zemí). Přitom zapomíná, že rozhodování o tom, jak se postavit k uprchlictví a k migraci do Evropy obecně, nepochybně ovlivňuje také nás samotné.

Ať už se nám to líbí nebo nikoliv, Evropa se v návaznosti na tuto klíčovou společenskou debatu promění. Otevřené prozatím zůstává, zda se vydá cestou humanismu, nebo sadismu.