Česko-ruské vztahy prošly po odhalení výbuchů ve Vrběticích zásadní proměnou, a to i v souvislosti s tím, že Kreml označil Česko za „ne-přátelský“ stát, což jsme si společně s USA vysloužili jako jediné dvě země na světě. Označení to není pouze symbolické, ale i velmi praktické. Nelze nevidět, že si ruský režim Vladimira Putina na Česko v mezinárodní politice zasedl a systematicky proti němu vystupuje. Zajímavostí je přitom fakt, že ani Ukrajina, se kterou Rusko již několik let vede nevyhlášený ozbrojený konflikt, se na tento seznam „privilegovaných“ zemí nedostala.

V současné době jsou bilaterální vztahy mezi Českem a Ruskem zmražené, dialog na nejvyšší úrovni prakticky neprobíhá a naopak se řeší celá řada krizí, včetně odškodnění za výbuchy ve Vrběticích v hodnotě miliardy korun anebo postavení diplomatického zastoupení v obou zemích, včetně tzv. ruské školy v Česku. Odcházející česká vláda, která dramaticky snížila počet ruských diplomatů na českém území, opakovaně mluví o hluboké krizi a nedostatku politické vůle na straně režimu Vladimira Putina situaci řešit.

Kromě bilaterální úrovně se Česka v krizi s Ruskem zastaly i nejbližší spojenci v Evropské unii a NATO, kteří odmítli ruskou agresi na českém území a mluví, i v souvislosti s dalšími eskalacemi, o potřebě revize vzájemných vztahů a jejich budoucího uspořádání. Posledním příkladem je jistě uzavření ruské mise při Severoatlantické alianci, které bylo dokončeno k 1. listopadu a dále přispěje k zhoršení vzájemného dialogu a nárůstu napětí mezi NATO a Ruskem.

Česká krajně vyhrocená situace ve vztazích s Ruskem tedy není ničím výjimečným. Jedná se součást širší mozaiky vztahů mezi Západem a Putinovým režimem, které od roku 1991 ještě nikdy nebyly tak vyhrocené, jak se shodují čelní představitelé EU i NATO.

Co je třeba udělat

Po nástupu nové české vlády čeká její představitele několik poměrně zásadních úkolů. V mezinárodní politice musí rychle navázat vztahy s našimi nejbližšími spojenci v EU a NATO, ale také začít o této oblasti přemýšlet více strategicky. Dosluhující vládní garnitura působila v zahraniční politice spíše reaktivně a omezovala se – až na některé výjimky – na vystupování v součinnosti s EU a NATO bez významnějšího vlastního českého příspěvku do obou aliancí. Zahraniční politika s ohledem na spíše pasivní postoj jejích představitelů a úrovní fragmentace mezi ústavními činiteli rozhodně nehrála prim.

Nově se přitom nabízí příležitost, aby Česko obnovilo svůj status aktivního hráče v západních aliancích a světové politice obecně, a to nejen v oblasti tradičních českých priorit, jakými jsou vztahy se zeměmi západního Balkánu a východní Evropy, ale také hlasitějším zdůrazňováním agendy demokracie a lidských práv, na které je mezi koalicemi shoda. Teď by se k tomu, i díky vysoké míře konsenzu mezi budoucími vládními stranami a slabšímu postavení prezidenta Zemana, měly přidat vztahy s Ruskem a snad i Čínou, které naše spojence zajímají a Česko v nich může nabídnout přidanou hodnotu.

Díky výjimečně vyhroceným vztahům s ruským režimem má Česko dobrou příležitost vytvořit si novou strategii a na jejím základě komplexně přenastavit dosavadní spolupráci s Putinovým Ruskem, do které za poslední roky i díky prezidentu Miloši Zemanovi poměrně zásadním způsobem investovalo, aniž se mu to vracelo zpět. Od ad hoc „pragmatismu“ prosazovaného odcházejícím ministrem zahraničních věcí Jakubem Kulhánkem bychom se měli posunout k vyšší míře asertivity a přeorientování naší pozornosti do jiných směrů, které jsou pro bilaterální vztahy dnes více relevantní.

Jak toho dosáhnout

Český postoj vůči Rusku by se měl nově opírat o tři hlavní pilíře, které by měly být postaveny na důraznějším a sebevědomějším postoji vůči ruskému režimu, aktivnější a efektivnější spolupráci s ruskou společností a nevládním sektorem, ale také plnění domácích úkolů a posílení společenské odolnosti vůči negativním vlivům z Východu.

V prvním okruhu by se Česko mělo při prosazování svých zájmů a vymáhání práv opírat o spolupráci se západními spojenci v čele s USA, Německem či Polskem, které mají s Ruskem často podobnou zkušenost a mohou díky svému významu a zdrojům podpořit český postoj. Proto by Česko mělo být aktivnější na mezinárodní úrovni a významněji ovlivňovat západní debaty o budoucnosti vztahů s Ruskem, které jak v EU, tak v NATO probíhají.

I kvůli tomu může být Česko úspěšnější v tlaku na dodržování mezinárodního práva a plnění povinností v Putinově režimu, včetně vyplacení kompenzací za útoky ve Vrběticích. Neměli bychom přitom zapomínat ani na další aliance, jakými jsou Rada Evropy, OBSE či OSN, které musí lépe doplňovat bilaterální – krajně asymetrická – jednání.

Nová česká vláda se bude muset více zaměřit nejen na vytváření spojenectví s podobně smýšlejícími členskými státy EU a NATO, ale také na přesvědčování těch více vlažných o tom, že Rusko představuje pro bezpečnost Západu zásadní výzvu. Dobrou cestou k tomu bude vzájemná podpora, jakou je například posílení české vojenské přítomnosti v Pobaltí či výměna zkušeností se snižováním ruské diplomatické přítomnosti v jednotlivých zemích, se kterým má teď Česko unikátní a stále poměrně živou zkušenost.

V druhém sektoru by se nová česká vláda měla daleko více otevřít spolupráci s ruskou občanskou společností, nezávislými médii či politickou opozicí, kterou se Putinův režim snaží v posledních měsících úplně zlikvidovat. Mnoho ruských občanů kritických vůči poměrům v Rusku muselo v poslední době utéct do zahraničí, ale v příliš málo případech to bylo do České republiky, která má složitý byrokratický systém přijímání politických uprchlíků, zejména pokud se jedná o jejich delší pobyt na českém území.

Při budoucím nastavení českého přístupu vůči aktivistům vystaveným represím by se Česko mělo inspirovat v Litvě či Polsku, které uprchlíkům nabízí speciální režim humanitárních víz, které jim umožní z nového působiště dobře fungovat a rychleji se integrovat.

Kromě toho by česká vláda měla přesměrovat svou pozornost a prostředky vynakládané do vztahů s ruským režimem do aktivní podpory a spolupráce s vůči režimu kritickými ruskými občany. Směrem k nim by měla aktivněji komunikovat, nabízet jim příležitosti výměn v Česku či se postarat o jejich relokaci, pokud je pro ně situace doma již neúnosná. Praha by se v tomto směru měla stát střediskem ruského svobodného myšlení a česká vláda a pražský magistrát jeho aktivními podporovateli, a to i mimo symbolickou úroveň.

Nakonec má Česko celou řadu domácích prozatím nesplněných úkolů, mezi které patří jak efektivnější integrace ruské a ruskojazyčné menšiny, tak boj s korupcí a hybridními hrozbami, kterým Česko neustále čelí. Nová vláda se musí daleko více zaměřit na posílení české společenské odolnosti, vytvoření systému vypořádání se s zahraničními i domácími dezinformacemi, ale také obranu vůči kybernetickým útokům.

Země si v uplynulém roce prošla sérií útoků na nemocnice a další kritickou infrastrukturu, které byly připisovány právě Rusku a nesmí se v budoucnu již opakovat, což bude vyžadovat zásadní investici a posílení kapacity českých institucí a samosprávy.

Dlouho neřešený problém představuje také otázka zahraničních investic, korupce a praní špinavých peněz přes české banky a nemovitosti, nad čímž český stát až příliš dlouho zavíral oči. Až nedávno přitom česká vláda přijala tzv. screeningový mechanismus, na základě kterého může prověřovat investice do kritické infrastruktury a dalších citlivých sektorů ekonomiky. Ve vztahu k Rusku představuje zásadní problém také česká přítomnost v tzv. ruských bankách sídlících v Budapešti, přes které dokáže Putinův režim investovat nemalé prostředky do zemí ve střední a východní Evropě.

Jak je vidět, úkolů v domácí, ale i zahraniční politice má nastupující česká vláda před sebou celou řadu. Můžeme jen doufat, že propojení pětice stran, ale i vliv Miloše Zemana a starých struktur či jiné vládní priority nezamezí nové garnituře v jejich plnění a posunutí česko-ruských vztahů na kvalitativně novou úroveň, která bude moci být inspirací i dalším spojencům v EU a NATO.

Autorem článku je Pavel Havlíček. Článek byl původně vydán na serveru Deník N. Článek vznikl v rámci projektu, který byl podpořen z prostředků v rámci dotačního programu Ministerstva zahraničních věcí České republiky Priority zahraniční politiky ČR a mezinárodní vztahy.